Ing. Martin Diviš, MBA
Během našeho života se učíme spousty věcí. Třeba být zodpovědnější vůči tomu nejcennějšímu, co máme, vůči zdraví. Posiluje naše finanční gramotnost. Okolnosti nás vedou k tomu, abychom zjistili, že nutností je také v řadě situací spoléhat sami na sebe. Ale také vnímat místo, kde žijeme, pečovat o sousedské či pracovní vztahy, vycházet vstříc těm, kteří podanou ruku potřebují. Nejen o tom jsem hovořila s Ing. Martinem Divišem, MBA, generálním ředitelem pojišťovny Kooperativa. Sám tvrdí: „Jsme firma složená z lidí a tito lidé – moje kolegyně a kolegové – přirozeně nejsou lhostejní ke svému okolí. Pomáhat druhým má Kooperativa prostě v DNA.“
Kooperativa získala image pomocníka všude tam, kde nastává výrazná celospolečenská poptávka, například jde o bezpečnost na silnicích, pomoc hendikepovaným spoluobčanům. Proč jste se rozhodli jít právě tímto směrem?
Je to podle mě přirozené. Jsme firma složená z lidí a tito lidé – moje kolegyně a kolegové – samozřejmě nejsou lhostejní ke svému okolí. Pro pojišťovnu to platí dvojnásob, protože ta je i ve svém každodenním profesním životě zvyklá pomáhat klientům v nouzi a řešit jejich obtížné životní situace.
Relativní novinkou je, že se poslední dva roky zabýváme intenzivně dopravní bezpečností, zejména prevencí. Proto Kooperativa založila expertní platformu Vize 0, do níž se zapojila řada dalších partnerů (dopravní policie, BESIP, Centrum dopravního výzkumu a další), kteří stejně jako my chtějí pozitivně ovlivňovat bezpečnost na silnicích. Pokud se nám podaří zabránit některým zbytečným nehodám, budeme spokojeni. A velkou výzvou je samozřejmě i snížit počet usmrcených, ideálně na nulu. Proto Vize 0. Každý zachráněný život pro nás je úspěch.
Vůči postiženým lidem jste velmi vnímaví. Vy osobně jste si vyzkoušel půlden na vozíku. Jak vám při tom bylo a co se v chápání potřeb těchto lidí změnilo nejen u vás osobně, ale v případě celé pojišťovny?
Vyzkoušel jsem si to sám, protože osobní zkušenost nic nenahradí. Můžeme stokrát periferně vidět vozíčkáře, jak čeká na přechodu či na vysunutí bezbariérové plošiny z autobusu, a přesto nevíme skoro nic. Když jsem si ale zkusil dostat se na invalidním vozíku do práce, poznal jsem, jaká je to dřina, kde všude to nejde a jak jsem v mnohých okamžicích zcela odkázán na cizí pomoc. Všichni, kdo tohle zvládají, zaslouží neskutečný obdiv. Překonávají bezpočet překážek každý den. Překonávají sami sebe každý den. A co obdivuji nejvíc: jsou to, jak jsem se několikrát přesvědčil, veskrze normální veselí a pohodoví lidé.
Co se týče naší firmy, tady nikdo nemusí a nikdy nemusel nikoho nutit, aby pomáhal. Kooperativa, myslím, v tomto směru dělá spoustu věcí, a já jsem moc rád, že takoví lidé u nás v pojišťovně jsou. Mají to prostě v sobě, Kooperativa to má přímo v DNA.
Myslíte si, že pomáhat potřebným by měla každá firma, každý jednotlivec?
Jsem přesvědčen, že velké firmy by se takovými aktivitami zabývat měly. Dnešní doba je mi v tom obecně sympatická. Protože nejen ve velkých firmách, ale i leckde doma v soukromí tato témata pomoci, ale i odpovědnosti za druhé, za svět, za přírodu rezonují. Je to pro mě důkaz určité lidské vyspělosti, kdy si uvědomujeme a umíme docenit to, jaké máme štěstí, že můžeme žít normální život. Že žijeme s rodinou, můžeme chodit do práce, sportovat, užívat si, máme své blízké, někdo se o nás stará a my se staráme o někoho. A tím pádem si zároveň silně uvědomujeme, že je třeba udělat, co je v našich silách, pro ty, kteří neměli tolik štěstí jako my.
Vlajkovou lodí v segmentu životního pojištění je produkt FLEXI, který neustále nabírá inovační tempo. Zároveň tím také apelujete na českou veřejnost k péči o vlastní zdraví, o vnímání této hodnoty se vším všudy. Přesto se většina z nás stále chová dost nezodpovědně. Čím to je?
Situace je určitě lepší než před deseti či dvaceti lety. My v pojišťovnictví vnímáme určitou nezodpovědnost v tom, že lidé stále ještě často preferují drobná rizika typu odškodnění za zlomenou ruku více než fatální nebezpečí jako je smrt živitele či 
invalidita. Na jaře jsme udělali k invaliditě průzkum a zjistili jsme, že dvě třetiny Čechů netuší, o kolik by jim snížila měsíční příjem. Průměrný čistý příjem v Česku vychází okolo 23 000 korun. Ale výše nemocenské je jen asi 14 000 korun. Tedy propad o 9000. První měsíc většinou nějak zvládneme, ale jsme-li doma tři měsíce, můžeme mít velký problém. Jen počáteční náklady například na úpravu bydlení nebo automobilu, případně na nákup invalidního vozíku, lehce přesáhnou částku 800 000 korun. Dobře nastavené životní pojištění v takových případech dorovná náš původní příjem. A to je jeho nejdůležitější vlastnost.
Vím, že zjištění z těchto průzkumů nejsou zcela ideální. Jsme příliš lehkomyslní. Co s tím? Pomohla by osvěta, výchova, kampaně, třeba k zodpovědnému rodičovství, generačním záležitostem, úctě ke stáří?
Výsledky trhu i naše ukazují, že situace se postupně mění a lidé chápou čím dál víc nutnost kvalitního pojištění. Jsem rád i jako prezident České asociace pojišťoven, že na pojištění důležitých a zásadních rizik vlastně apelují všechny pojišťovny. Nijak jsme se na tom nedomluvili, to ostatně ani nesmíme, a přitom komunikujeme v tomto směru podobné věci a používáme podobné argumenty. A od více pojišťoven lidé informace lépe vnímají, což je určitě dobře. Tak jak se u nás vyvíjí povědomí a finanční gramotnost, tak trh směřuje přirozeně k standardu vyspělých ekonomik, kde uvažuje zákazník: Kde se pojistit?, a nikoli: Jestli se vůbec pojistit…
Jsou při uvažování a uzavírání pojistné smlouvy svědomitější ženy, nebo muži?
Netroufám si odhadnout ani příliš paušalizovat. Mohl bych přijít s nějakým obecným tvrzením, že muži mají většinou přístup takový více faktický a ženy třeba více emocionální, ale pomohu si pár čísly. Před několika lety naše asociace dělala zajímavý průzkum a zjistila, že muži jsou v otázkách znalosti pojištění sebevědomější. V testu pojistné gramotnosti prokázalo výborné nebo chvalitebné znalosti o 14 % více mužů než žen. Muži častěji sjednávají smlouvy, ženy se naopak více starají o jejich pravidelnou revizi a jsou pečlivější při čtení pojistných podmínek. Při komunikaci s pojišťovnou ženy upřednostňují osobní kontakt, velkou váhu přisuzují doporučení. Naopak muži se rozhodují zásadně podle informací, které si sami opatří.
Nač by při sjednávání pojistky měli myslet rodiče neposedných školáků a nač lidé, kteří se chystají k odchodu do důchodu?
U dětí je třeba myslet opět a zase na zásadní rizika, jako je například invalidita. Hlavním faktorem je ale fakt, že děti nemají příjem, a není na nich tedy nikdo finančně závislý. A chystám–li se do důchodu, měl bych mít především už připravenou nějakou rezervu a vlastní našetřené peníze, prostě začít využívat plody své celoživotní odpovědnosti. Začal jsem totiž přirozeně jako každý rozumný člověk, už když jsem vstoupil do pracovního procesu, odkládat určitou část výdělku na dobu důchodového věku, abych mohl volný čas aktivně využít. Takže jinými slovy jako čerstvý důchodce už moc v tomto směru nevyřeším. Připravovat se na důchod musím celý život. Mohl bych se ale zajímat o pro mě určené produkty, jako je třeba pojištění dlouhodobé péče či podobné nabídky.
Výzvou pro digitální společnost je také péče o duševní zdraví. Jak to vidí vaše pojišťovna? Může se třeba podnikatel nebo manažer pojistit pro případ zhroucení, vyhoření, delšího nuceného odpočinku?
Je třeba promluvit o těchto specifických věcech se svým poradcem a podívat se do konkrétních podmínek toho kterého pojištění, ale pojem zhroucení a nucený odpočinek je obecný, záleželo by na konkrétní diagnóze stanovené lékařem. Jsme však v tržním prostředí, tudíž si jsem jist, že v okamžiku, kdy bude po těchto záležitostech nějaká zásadnější poptávka, lze očekávat, že pojišťovny přijdou i s adekvátní nabídkou.
Člověk začíná přemýšlet v hlubších souvislostech zpravidla až tehdy, když se mu něco závažného přihodí. Jakou nejsložitější životní zkouškou jste prošel vy? A změnilo to váš pohled na sebe sama i na pojišťovnu?
Před všechny z nás staví život řadu zkoušek. Někdy obstojíme a jindy třeba méně. Já působím v oboru skoro čtvrtstoletí a žádná moje zkouška či zkušenost se nedá srovnat s tím, co jsem zažil, viděl a čeho jsem byl svědkem v pojišťovně. Třeba obrovské povodně, kdy lidé leckdy sotva, a to doslova, zachránili vlastní život. U mě osobně je to asi tak, že spíše tato práce a osudy klientů formovaly do značné míry můj pohled na svět, na zodpovědnost, a na snahu pomoci potřebným. A samozřejmě i výchova, protože to, jací jsme, utvářeli zejména naši rodiče a za to bychom jim měli být vděční. Já tedy rozhodně jsem.
Co si na přelomu roků přejete se svými blízkými? A už máte připravené blahopřání pro 1. leden 2020?
Tak na Vánoce všem i sám sobě hlavně přeji, abychom se pokud možno odpojili, alespoň vnitřně, od tak populárního „nákupního šílenství“ a užili si je spíše jako svátky klidu, pohody a trávení času se svými blízkými. Do dalšího roku pak přeji všem, aby se jim dařilo co nejlépe, byli zdraví a měli dostatek odhodlání a chuti do života i do práce. A když už máme 30 let svobodu, tak také naší zemi přeji, ať žije svobodně dalších mnoho desetiletí, a ideálně už napořád.
otázky připravila Eva Brixi