Netušila jsem, že mi ze stejného telefonního čísla loni v prosinci neodpovídá generální ředitel, ale muž, který má „jen“ jméno a příjmení. Už nejsem ředitel, jsem doma, s Kia jsem se rozloučil, byla první slova, která na mne Ing. Vít Pěkný vychrlil.
Pak mi sdělil, že je to tak správně a že krok, k němuž se rozhodl, nebyl chybný. Léta plného nasazení, odříkání, respektování zaměstnavatele, služba, z níž měli zákazníci, majitelé aut, radost a užitek. Dost na to, aby člověk odešel se ctí.
Nevěřila jsem a patrně jsem nebyla sama. Oblíbený šéf, který jmenované značce dal kus svého já, zavřel dveře za historií, jež pomáhala psát legendu autům, jež si Češi hodně oblíbili. Víta Pěkného znám jako manažera, který umí dotahovat nápady, jako člověka, jenž dokáže zaujmout řešením. Že by KIA nestála o takového šéfa? Nebo že by se takový šéf rozhodl ze dne na den, že už šéfem být nechce? To jsou otázky, na něž není nutné hledat odpověď.
Tu jsem hledala spíš na to, jak se člověk, který byl zvyklý žít v centru pozornosti a jemuž svět ležel takříkajíc u nohou, srovnal s časem, kdy nemá před jménem žádného generálního ředitele, pouze titul, který vystudoval. Změna? Ztráta celospolečenské prestiže? Radost z vítězství, z osobní svobody po letech nadstandardní odpovědnosti? Kdoví. Smutek z toho, že nevstává ve stresu, že nestíhá brát telefony ani odepisovat na maily? Prázdno, které by mohlo po nějaké době potlačit činorodost?
Pro chlapa dost zásadní otázka.
Od 1. prosince už nejste generálním ředitelem známé firmy Kia Motors Czech – významného dovozce automobilů. Rozhodl jste se a ze společnosti, jíž jste dal pár let života, odešel. Co nyní děláte?
Značce KIA jsem věnoval bez asi 30 dní osm let svého života. V mnoha zemích, kde KIA měla přímé zastoupení, se na stejné pozici vystřídali klidně i čtyři kolegové. Z evropského pohledu jsem tak byl už trochu starým inventářem. Proto si po tomto obrovském nasazení užívám sladké nicnedělání. Myslím tedy výdělečnou činnost v auto branži. Jinak se věnuji domácnosti, koníčkům, zanedbaným přátelům a známým, prostě všemu, na co jsem neměl před tím čas.
Značku, tedy prodej aut značky KIA, jste na českém trhu dovedl k vrcholu, loni byla mezi importéry na šestém místě. Umíte prodávat, autům rozumíte, dokážete jednat s lidmi, byl jste oblíbeným šéfem a dodnes v povědomí takovým jste. A máte jedno prvenství. Ve vašem případě přestalo platit: Sejde z očí, sejde z mysli…
Nevím, jestli je to prvenství. Běžně se říká, že po opuštění vysokého pracovního postu člověku ubyde kontaktů, přátel a známých, protože prostě ztratíte atraktivitu. Samotného mě ale překvapilo, že přestože se nade mnou takzvaně zavřela voda, kolik lidí z oboru se mnou dál udržuje vřelé a přátelské vztahy. A tak zatímco jsme se dříve setkávali u mě v kanceláři, tak po mé rezignaci vařím u sebe doma denně někdy až osm káv pro návštěvy, se kterými stále diskutujeme aktuální problematiku automobilového světa.
Také mezi novináři máte stále přátele. Ne každému manažerovi se to podaří. To je docela slušný kapitál, co říkáte?
Určitě. Jsem tomu velmi rád. Ne tomu, že to je slušný kapitál, ale tomu, že mohu s těmito zajímavými a vlivnými lidmi nepřetržitě udržovat kontakt. Některá periodika stále zajímá i můj osobní názor. A to je příjemné.
Tím víc vám musí společenské kmitání chybět. Nebo ne? Užíváte si pauzu? Nebo nic neskončilo?
Společenské kmitání mi určitě nechybí. Vážně. Mám totiž pocit, že se poslední dobou z akcí vytrácí ten přátelský a otevřený duch a už to není to, co to bývalo. Například vyhlášení Auta roku z devadesátých let mělo svou neopakovatelnou atmosféru a byla tam cítit moc a síla automobilového odvětví. Potkávali se tam všichni, kdož něco znamenali nebo v branži jen pracovali. V posledních letech se však tato atmosféra vytratila a nejsem si jist, zdali je šance, že se vrátí. Podobné je to s autosalony v Brně či v Praze, které se letos už ani vlastně nekonají. Takže mi vlastně nemá skoro co chybět.
Nicméně – jste nezaměstnaný. Eviduje vás Úřad práce. Neštve vás to? Necítíte společenské ponížení?
Bezesporu je to zvláštní pocit. Považoval jsem vcelku za logické, jsem-li bez zaměstnání, nechat se zaregistrovat. Samotný proces evidence je něco, na co se těžko asi zapomene. Úřad s neopakovatelnou a neosobní atmosférou, kolem vás spousta lidí, u kterých absolutně nechápete smysl jejich života, jiní zase, kteří vzbuzují lítost, další pohrdání, k tomu hodiny čekání a pocit bezmoci. Je to určitě významná životní zkušenost, která člověku pomůže přehodnotit přístup k životu. Nemyslím tím samotný fakt, že jste bez práce, ale tu hustou koncentraci něčeho, s čím se člověk normálně nemá šanci setkat.
Jaké byly ty první hodiny domácího povalování?
První významný okamžik – ráno se nemusí vstávat na budík! Krása. Pak samozřejmě plánování, co všechno doma uděláte, koho navštívíte, kam pojedete. Prostě pocit, že doženete z normálního života všechno to, co dříve kvůli zaneprázdnění zvládat běžně nešlo. Dívám-li se ale zpětně, zatím jsem toho moc nedohnal. Asi neumím dobře plánovat!
A tedy – váš program všedních dnů?
Den začíná povinnou procházkou s našimi psy, nějaké tři kilometry. Pak snídaně, maily, novinky. To se asi moc nemění. Dopoledne pak strávím nějakou administrativní prací, kterou si u mě někdo objedná, nebo návštěvami ať už u mě doma nebo u někoho ve firmě. Následuje oběd s někým známým či kamarádem, venčení psů a odpoledne se věnuji spíš pracím doma – údržba, dodělávání toho a onoho… Často přichází na řadu i dříve zanedbávaný sport – badminton, floorbal, in line. Den končí vycházkou se psy. Je-li na pořadu dne nějaká cesta či večerní posezení s kýmkoliv, tak mnohdy večerní vycházka téměř koliduje s tou ranní.
Stále sbíráte knihy?
Nepřestal jsem a pořád mě knihy velmi zajímají. Mám jich spoustu ve velké knihovně v obývacím pokoji. Přiznám se ale, že poslední dobou dávám při čtení přednost těm elektronickým. Přeci jenom je rozdíl, když vám při usínání spadne na obličej elektronická čtečka než třeba objemné vydání Malý Bobeš.
Dokončovací práce na novém rodinném domě, který jste postavil a do kterého se vaše rodina koncem roku nastěhovala, určitě zabírají část vašeho volného času, ale asi myslíte na spousty dalších věcí.
Dokončovací práce na rodinném domě si opravdu teď užívám. Myslím, že majitelé a provozovatelé hobby marketů by rádi přivítali více takových klientů, jako jsem já. Jsou to aktivity, které ke mně patří, rád je dělám a těší mě i výsledek. Mám toho ale ještě spousty před sebou. A tím, že se věnuji naprosto jiné oblasti, než bylo moje původní zaměstnání, mám nyní pocit, že začínám vnímat spoustu věcí, které jsem dříve v rámci profesní slepoty nepostřehl.
Nevěřím, že byste ale časem začal žít jako opuštěný lev salónů a po večerech hrál sám se sebou šachy.
Jak kdy. Někdy je to také příjemné. Ale je pravdou, že hlavně doháním zameškaná setkání za posledních osm let, takže někdy je ten týdenní harmonogram opravdu napjatý. Moje žena dokonce říká, že jsem večer doma méně, než když jsem býval zaměstnaný.
No a jak jinak – hodně času rovněž zaberou setkání s potenciálními zaměstnavateli. Protože pro ně to není zcela hlavní záležitost, odehrávají se jednání většinou koncem pracovní doby, která u mnohých společností atakuje zavírací dobu běžného pohostinství. Tím jsem možná odpověděl na nepoloženou otázku, jestli bych se chtěl vrátit do manažerského světa nebo zůstat doma. Myslím, že by to bylo správné, na to ostatní bude ještě přece jen dost času.
Vždy jste byl hodně činorodý, pracovitý a výborně umíte vést tým. Špičkový manažer, který má nápady, odvahu riskovat a umí dát ostatním prostor. Tak jste se seberealizoval a mně se zdá divné, že by se vám po tom nestýskalo.
Určitě by to tak na první pohled mohlo vypadat. Abych se ale udržel v kondici, tak rád a nezištně pomáhám s menšími či většími úkoly různým firmám. Dělám to opravdu zadarmo a jen proto, abych neztratil kontinuitu a nevyšel ze cviku. A taky proto, že jsem ješitný a dělá mi dobře, když mě někdo potřebuje!
Zůstanete v oboru?
Rád bych. Nic jiného neumím. Nebo spíš lépe – nic jiného jsem nikdy nedělal. Patřím k těm málo lidem, kteří měli a mají svůj obor jako koníčka, mají v něm vzdělání a pohybovali se v něm. Asi, kdybych změnil, tak by mi to později určitě chybělo.
Nebo založíte vlastní firmu třeba na výrobu ptačích budek?
Na vlastní podnikání jsem srab. Nevěřím si, že bych to dokázal. Takže nic takového zatím neplánuji.
Co vám ta přestávka v čase dala?
Jsem rád, že zatím stále dává – klid, jiný pohled na svět a život, užívání si domova, čas na to, co před tím nešlo a určitě vyšší míru pokory vůči životu samotnému.
Kdy tedy začnete rozdávat nové vizitky?
No, to je dost na tělo! Původně jsem si říkal, že začnu pracovat od února. Ne, že by to nešlo nebo to nebylo možné, to určitě ne. Teď vidím reálné datum někdy od dubna. Je pravdou, že nejsem pevně rozhodnut, kde to bude. Mám několik velmi lukrativních nabídek. Která bude ta pravá, rád řeknu, až to rozhodnutí padne.
ptala se Eva Brixi