Pavel Vosoba je čtvrt století podnikatelem a manažerem, spolumajitelem poradenské firmy M.C.TRITON. Co ho přivedlo ke psaní a proč patří jeho poslední kniha Dokonalý život k bestsellerům? Rozhovor přináší zajímavé odpovědi.
Dokonalý život vychází z vlastních zkušeností autora, nebo je to dokonce zčásti autobiografie? Co bylo impulzem a co je smyslem vaší knihy?
Většina příběhů, i když se odehrávaly jinak, má své reálné pozadí a představitele. Mezi ně jsou vsazené i ty osobně prožité. Které z nich to jsou, však neprozradím.
V posledních deseti letech jsem začal více pracovat s jednotlivci. Množina vyčerpaných, osamělých, bezmocných a frustrovaných manažerů rostla geometrickou řadou. Problémy jim přerůstaly přes hlavu, všechno se komplikovalo a zamlžovalo. Prosazovali se neschopní a schopní byli přetěžování a terorizováni. Ochota rozhodnout samostatně a nést odpovědnost za sebe i ostatní se prudce snížila, nastoupila krize a s ní neuchopitelný strach – ze ztráty pozice, selhání, zklamání. Rostla konformita, snaha nevybočovat, hovořit, diskutovat ano, ale ve skutečnosti nic nedělat.
Nejhorší bylo, že nastupující mladá generace přijala tento „standard“ jako normální, zaměnila vlastní „chci“ za to, co se od ní očekává. Když vám na první otázku: co vás baví, co opravdu chcete dělat, odpoví devadesát procent stejně, je jasné, že to neví a odpovídají tak, jak to do nich „vtloukla“ společnost. Odpovědět pravdivě na tuto otázku je ve skutečnosti nesmírně těžké. Chtěl jsem napsat něco, co osloví mladou generaci, nedovolí jí zdegenerovat, pomůže odpovědět. Kniha měla být původně pro vysokoškoláky a čerstvé absolventy.
Nakolik jste popustil uzdu fantazii? Líbí se vám vyprávět příběhy, tvořit charaktery postav, konstruovat dramatické zápletky a vést čtenáře k překvapivým a smysluplným závěrům?
Miluju fantazii a obdivuji všechny spisovatele, kteří dokáží vytvořit vlastní funkční svět. Neumím příliš skládat charaktery, tvořit páteř, na kterou se všechno nabalí. Jsem spisovatel-nespisovatel. Ale když začnu psát a soustředím se, děj se sám přede mnou rozeběhne, vidím postavy, barvy, prostředí, někdy dokonce i vůně – podotýkám, že nic „nekouřím“. Jedinou mou starostí je to rychle zachytit.
Tvrdíte, že být průměrný není normální. Můžeme být tedy všichni nadprůměrní?
Ano. Máme na to právo! Být spontánní, sami sebou, mít vlastní názory, postoje, emoce a touhy. Potřebujeme se mít rádi, neubližovat si, nepodřizovat se vnějším autoritám – máme celý život na to, abychom napravili, co do nás rodiče, škola a společnost ve své pohodlnosti nacpali. Jedinečnost je ve vnímání sama sebe – jenom my máme právo se poměřovat a hodnotit. To je moje celoživotní krédo.
Úspěšný autor prý musí být ve svém díle, možná i v soukromém životě, pravdivý. Dal byste za každou řádku ruku do ohně?
Nedokážu posoudit. Když dokončím knihu, zmocní se mě obvykle dva pocity. První je omamné vítězství, kdy si dokola opakuji: dokázal jsem to! Seděl jsem v moskevské restauraci „шатер“, na břehu zamrzlého jezírka, bylo odpoledne, venku sněžilo a já se radostí smál na plné kolo. Druhý pocit přichází později – zachvátí mě pochybnosti, mám chuť to zahodit nebo přepracovat.
Stal jste se spisovatelem a o vaší knize se hovoří. Změnil se tím váš pohled na svět, na vaše povolání a poslání, nebo si člověk svůj „životní vzorec“ nese v sobě od kolébky do hrobu?
Nečekal jsem takový úspěch a necítím se být spisovatelem. Psaní je pro mne hobby jako pro jiného chalupa, historie, hudba… Pomáhá mi vidět věci jasněji, ostřeji, zbavovat se „cizích“ myšlenek, soustředit se a současně odreagovat, ale hlavně tvořit, vymýšlet, snít. Ostatně pokračování knihy, kde mistrem bude Viktorie – tedy žena, je více „mystičtější“. Určitě každý máme svůj „životní vzorec“ – tedy jakési poslání, které když naplníme, budeme šťastní – nikdo jiný to za nás udělat nemůže.
za rozhovor poděkoval Pavel Kačer