Pavel Strnad
Předsevzetí bývají při vstupu do nového roku různá. Týkají se zdraví, osobního rozvoje, lepšího využívání času, plnění snů, nových koníčků, ale i podnikání nebo důležitých kroků s ním spojených, stejně tak majetku a jeho osudu. Generace moudrých se utvrzuje v tom, že musí pro klid duše udělat to či ono, zařídit ještě tamto, naložit správně s firmou, ve které se už nemíní angažovat, a pro každý případ se zachovat jako správný hospodář i ve vztahu k osobnímu majetku. Aby to dědicové měli co nejjednodušší, je v takovém případě rozumné sepsat závěť.
Ač to může znít až morbidně, opak je pravdou. Jde o užitečný krok, který mnoha lidem usnadní život. Podstatné je rozmýšlet se bez emocí, naopak zcela pragmaticky a střízlivě. Jak, to poradil Pavel Strnad z Advokátní kanceláře Polverini Strnad:
Začal další rok, pro někoho může být zlomový v podnikání v souvislosti s generační výměnou ve firmě nebo v řešení majetkových záležitostí. Co je z hlediska předcházení problémům v takovém okamžiku nejdůležitější? Sepsat závěť?
Závěť je rozhodně klíčovým nástrojem ochrany majetku, ale v žádném případě není jediným. Jejím cílem je pokud možno nekomplikovaný přechod majetku na dědice po smrti zůstavitele. Pozor, závěť je třeba aktualizovat při každé významné změně rodinných i majetkových poměrů. Váš majetek je však třeba včas ochránit již za vašeho života před dalšími častými riziky. V praxi může jít o rozvod, výpadek příjmů, profesní i obecnou odpovědnost, úraz, nemoc, závist, problémové děti, složité rodinné vztahy, 
půjčky i jejich zajištění v rámci rodiny a mnoho dalšího. K ochraně pro případ těchto událostí je vhodné kombinovat existující zákonné nástroje právní ochrany majetku, a to vždy dle individuálních potřeb klienta.
Může být jedna týkající se osobního vlastnictví a druhá vztahující se jen k firmě?
Teoreticky to možné je. Zpravidla platí, že pozdější závěť ruší tu dřívější, avšak pouze v rozsahu, v jakém vedle sebe nemohou obstát (tj. např. v rozsahu, ve kterém se týkají stejného majetku). Tento postup však nelze příliš doporučit. Roste tím riziko, že výklad nebude zcela jasný, čímž vzniká i větší riziko dědických sporů či neplatnosti závěti. Určitě doporučuji vše uvést pouze do jedné jediné závěti. V rámci doporučované pravidelné aktualizace navrhuji sepsat závěť znovu jako celek. Na výši nákladů spojených s jejím sepsáním to nemá vliv. Na jistotu a srozumitelnost závěti však zásadní.
Jak závěť koncipovat, nač v ní myslet? Je lepší ji sestavit s notářem, který má zkušenosti, nebo rovnou v advokátní kanceláři, pokud se jejím předmětem má stát i nakládání s autorskými právy, ochrannými známkami apod.? Kolik to stojí a jaké doklady jsou k tomu potřeba?
Nejdříve je důležité si v klidu rozmyslet, jak majetek správně rozdělit mezi dědice. Náklady na pořízení závěti se různí dle toho, jakou formu zvolíte. Nejlevnější závěť můžete sepsat doma vlastní rukou a uložit do šuplíku, případně ji podepsat před svědky. Jedním dechem však dodávám, že s touto formou závěti je spojeno nejvíce problémů a sporů. Proto zásadně doporučuji sepsat závěť u notáře. Cena závěti
se zpravidla pohybuje v rozmezí zhruba od 2000 do 5000 korun. Setkal jsem se však 
i s požadavkem notáře přesahujícím 20 000 Kč, odůvodněným složitostí závěti. I proto doporučuji, abyste šli k notáři připraveni. Nejste-li si jisti, co můžete do závěti uvést a jaké možnosti vám zákonná úprava nabízí, nebo hledáte-li specifické právní řešení, obraťte se nejprve na advokáta, který se zabývá dědickým právem a právní ochranou majetku. Ten s vámi vše v klidu probere, zhodnotí vaši rodinnou i majetkovou situaci a související rizika a navrhne vám konkrétní řešení. K notáři tak půjdete již s konkrétním návrhem závěti, který jen podepíšete.
Při rozdělování majetku myslete na to, aby se vaši dědicové později nerozhádali a aby ten, kdo má majetek zdědit, jej také byl schopen dobře spravovat. To se týká hlavně nemovitostí a podílů v obchodních společnostech. Nezapomeňte však na děti jako nepominutelné dědice. Ty mají vždy nárok na hodnotu odpovídající alespoň třem čtvrtinám jejich zákonného dědického podílu, jsou-li nezletilé, resp. jedné čtvrtině, jsou-li již zletilé. Vydědit je není vůbec jednoduché a lze tak učinit pouze ze zákonných důvodů (zpravidla jen pro závažnou trestnou činnost a prokazatelný trvale
nezřízený život).
Má-li být součástí pozůstalosti větší majetek (rodinná firma, nemovitosti), určitě do závěti zahrňte i jmenování správce pozůstalosti. Ten zajistí, aby váš majetek během často zdlouhavého dědického řízení neztrácel na hodnotě. Na trhu existují renomovaní odborníci, kteří se na tuto správu specializují. Specialisté na právní ochranu majetku vás s nimi jistě budou schopni propojit.
Neměli byste zapomenout ani na své digitální dědictví, aneb všechny online účty a účty v aplikacích, které mají nějakou hodnotu (např. účty s kryptoměnou, sázkové účty, investiční účty s cennými papíry, online peněženky atd.). V dědickém řízení lze tyto hodnoty jen obtížně odhalit, pokud o nich dědicové nevědí. K některým účtům je potřeba dědicům poskytnout i přístup.
Kde najít notáře či advokáta, který by mi vyhovoval?
Při hledání odborníka byste měli dbát především na to, zda dědické právo a právní ochrana majetku patří mezi jeho prověřené specializace. Dále bych požadoval, aby provedl analýzu vaší rodinné a majetkové situace, seznámil vás s riziky, která vám konkrétně v různých situacích hrozí, nabídl vám řešení přímo na míru vaší situace a respektující vaše přání, a nebál se přitom využívat všech dědických institutů, které zavedl občanský zákoník v roce 2014.
Zkusme vše ukázat na modelovém příkladu: Vlastním malou rodinnou firmu, specializuje se na marketingové služby, jsem jediným jednatelem a zaměstnávám své dvě děti. Jsem také vlastníkem rodinného domu se slušným pozemkem, mám akcie, investuji do jednoho fondu, běží mi penzijko, mám nějaké zlato, žádné velké úspory, ale ani dluhy, půjčky, hypotéky. Přeji si, aby vše zdědili potomci, každý polovinu. Jenže to může být pro dědice danajským darem. Jaká rizika z toho plynou?
Já jsem zastáncem toho, aby při dědictví nevznikalo žádné spoluvlastnictví nemovitostí a aby firmy vždy měly většinového vlastníka. Jinak hrozí, že se dědicové budou při správě majetku hádat, a ten tak bude paralyzován. Spíše než k rozdělení pozůstalosti na dvě ideální poloviny bych proto zvážil rozdělení jednotlivých věcí mezi děti tak, aby každé dostalo přibližně stejnou hodnotu. Bude pak na nich, zda spojí síly a majetek nebo jeho část budou využívat společně. Já bych měl pocit,
že jsem udělal maximum, aby se kvůli majetku nikdy nerozhádali.
Co když by děti zdědit firmu nechtěly?
Pokud to zůstavitel tuší, měl by najít jiného vhodného dědice nebo firmu ještě za života prodat. Prodat ji samozřejmě mohou i dědicové poté, co ji zdědí. Pokud by dědictví odmítli a nebyl by jiný dědic, majetek by propadl státu. Zpravidla však nejde o to, že by děti firmu vůbec zdědit nechtěly. Nechtějí ji pouze řídit ani jí věnovat čas. Někdy jim v řízení firmy chce zabránit i sám zůstavitel, protože má pocit, že by to nezvládly. V takovém případě lze stanovit, že firmu povedou profesionální manažeři a dětem z ní půjde podíl na zisku. Firma se bude moci dále rozvíjet, protože ji povede odborník, a děti z ní budou mít užitek. Je však třeba na to myslet dostatečně včas, aby se profesionální manažeři mohli s firmou dostatečně seznámit a řádně ji spravovat. Současně je třeba uvést tyto profesionální manažery do závěti a ideálně je obsadit do dozorčí rady či jiného kontrolního orgánu firmy.
Mohou potomci získat z dědictví třeba jen ochranné známky, a ty posléze například prodat nebo vydražit?
Dědic může své dědictví odmítnout pouze jako celek. Nemůže si tedy ponechat pouze určité vybrané věci. Pouze děti jako nepominutelní dědicové mohou dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu, jehož hodnotu jim pak ostatní dědicové musí nahradit v penězích. Pokud by to ale zůstavitel v závěti připustil, mohou se dědicové v dědickém řízení dohodnout na jiné výši dědických podílů. Jedno z dětí by si tedy mohlo ponechat třeba jen ochranné známky a druhé by zdědilo zbytek.
Ani rodinné sídlo, které by padlo do rukou dcer, nemusí přinášet následné generaci moc radosti. Dům je sice kolaudován jako dvougenerační, ale bydlet obě spolu nechtějí, jedna touží si na zahradě postavit rodinný domek podle svých představ. Druhá nechce zahradu zastavět. Co s tím? Nejhorší jsou spory v rodině, těm bych ráda závětí předešla…
Přesně tak. Spoluvlastnictví vždy představuje velké riziko. Nakonec to může dopadnout i tak, že se nemovitost bude muset prodat, protože ani jedno z dětí nebude mít na vyplacení toho druhého při vypořádání spoluvlastnictví. Případně bude nemovitost chátrat, protože se neshodnou na opravách a namísto toho budou „investovat“ do sporů o vypořádání spoluvlastnictví.
Ráda bych také svůj majetek odkázala jen svým dvěma dcerám, nikoli jejich manželům nebo partnerům, jedna je vdaná a druhá nesezdaná. Jak toto řešit?
Majetek nabytý z dědictví se vždy stává výlučným vlastnictvím, tj. nestává se součástí společného jmění manželů (SJM), pokud je dědic v manželství. Manžel dědice tak na majetek nemá žádný nárok, pokud jej na něj dědic nepřevede. To se však může, k překvapení všech, změnit později tím, že se do něj investují peníze ze společného jmění manželů (SJM).
Mohu mít v závěti nějaké ustanovení, které by zmírnilo případné spory o majetek? Samozřejmě si přeji, aby vše, co se dědictví týká, probíhalo bez emocí, střetů a průtahů, objektivně, spravedlivě. Jenže, co je to spravedlivě? Jak tohle ošetřit?
Už to, že přemýšlíte o závěti, je prvním skvělým krokem k předcházení sporům. Dle zákonné dědické posloupnosti (tedy bez závěti) by veškerý majetek mohl skončit ve spoluvlastnictví všech dědiců, pokud by nedosáhli vzájemné dohody. Může přitom jít o osoby, které mají vzájemně hodně špatné vztahy. Na sto procent dědickým sporům nepředejdete nikdy. Vždy rád s nadsázkou říkám, že člověka doopravdy nepoznáte, dokud s ním nedědíte. Na druhou stranu je pravda, že správné a promyšlené rozdělení majetku s ohledem na případná rizika mnoha dědickým sporům účinně předejde.
za odpovědi poděkovala Eva Brixi