Jsou obrázky, které si člověk zamiluje na první pohled. Ať má vztah k výtvarnému umění, nebo ne. Já mám ráda plátna, pláténka, výjimečné kousky papíru, dřeva, kamenů či kreslené miniatury několika malířek a malířů. Těch, co mezi námi již nejsou, ale i těch, s nimiž si člověk může tu a tam popovídat. O životě, štěstí, práci nebo třeba dobrých lidech. Jedním z nich je Ing. Hugo Kysilka.
Světák, obchodník, propojovatel a nyní hlavně malíř. Celý svůj profesní život byl v pohybu, není se tedy nyní co divit, že potřebuje dát své energii průchod, volnost, nasměrovat ji do jiné formy a jiného podobenství. Takové, která vás poškádlí, rozesměje, uvolní, nebo naopak přivede ke vzpomínkám.
Poslední vernisáž jeho děl v Praze se uskutečnila na začátku léta. Opět se sešla kupa přátel, známých, obdivovatelů i zákazníků. Některé exponáty byly hned prodané, jiné svého obdivovatele teprve vyhlížely. Nevím, který kousek kam doputoval, komu rozjasňuje den všední i sváteční. Dohoda s Hugo Kysilkou je jasná: kdyby potřeboval, majitelé rádi obrázky zapůjčí k další, souhrnné výstavě. I kdy je fakt, že mnohé z nich budou spíše přešlapovat na místě daleko za hranicemi naší vlasti. Jsou totiž v různých částech světa stejně tak jako malířovi přátelé. Já sama mám Hugových obrazů několik, jeden v redakci, tři mi visí nad stolem v domácí pracovně a každý den ke mně vysílají poselství pohody a dobrý vzkaz: Evo, buď nad věcí! Další na mne vykukuje kdykoli, když zamířím do obýváku, na schody, a tak… Ale to zdaleka není všechno. Těch kousků přibývá a mne to utvrzuje v jednom: činorodost a nápad mají pořád své jasné poslání.
Eva Brixi