Marian Jelínek
Mariana Jelínka vnímají sportovní fanoušci jako vynikajícího hokejového odborníka. Mnozí ho poznali v roli trenéra, kouče a mentora. Nyní se představil jako autor knihy Vnitřní svět vítězů – Čím se nejlepší liší od průměrných, kterou vydal Nakladatelský dům GRADA, a to také jako audioknihu. Požádali jsme ho proto o rozhovor, abychom se dozvěděli víc.
Jak a proč kniha vznikala?
Lidé se mě často na seminářích, přednáškách či v rozhovorech ptali, co dělám s těmi sportovci či lidmi, když je koučuji. Tak jsem si řekl, že jim odpovím všem najednou a vznikla tahle kniha.
Psaní patří k dalším odbornostem, které jste si osvojil. Bylo pro vás obtížné „dát na papír“ rady, které používáte jako kouč a lektor v mluveném slově?
Nejde ani tak o rady jako spíše o inspiraci. Ano, bylo a stále je to pro mne těžké. Přeci jen mám blíže k mluvenému slovu. Takže se stále učím.
Myslíte si, že lídrem, člověkem s respektem a autoritou, se musí člověk „narodit“? Proč většina nepřekročí hranice průměrnosti? Bojí se vystoupit z davu, nebo dokonce úspěchu?
Je jasné, že určité genetické dispozice asi lídr mít musí. Na druhé straně hodně nás ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstáme, a v neposlední řadě píle a vůle jít si za tím, čím se chci stát. Většina překročit hranice průměrnosti ani nemůže, jednak, pokud by se tak stalo, jen by jí posunuly výš, ale opět by byli průměrní, a jednak si v určitých věcech nejsme rovni. Někdo vyniká v tom či onom, jiný zase v úplně odlišné oblasti. Spíš, než že se bojí úspěchu, tak se bojí neúspěchu. Ale jinak příčin je celá řada. Například nedostatek emoční vazby k činnosti, která nás má někam dovést, nedostatek hladovosti jít si za svým snem, nízká psychická odolnost, egocentrizmus, cílové feťáctví a další.
Čím jste chtěl být jako malý kluk? Co rozhodlo o vaší sportovní kariéře? A proč jste se po ukončení profesionální činnosti vydal cestou koučinku a mentoringu?
Jako hodně malý kluk jsem chtěl být jezdcem Formule 1! Později veterinářem a nakonec jsem šel studovat FTVS UK. Sport mě provázel od raného dětství. Rodiče nás, mě a bratra, k němu vedli každodenně. Že se tím budu ale živit, jsem nikdy nepředpokládal. Jsem totiž z lékařské rodiny, tak jsem byl veden i ke vzdělání. Nakonec bratr skončil také jako lékař. Já jsem se vymknul a sport se stal nejen mým celoživotním zájmem, ale i zdrojem příjmů. Koučink a mentoring, respektive práce se subjektivním světem jedince, mě zajímala z důvodů zefektivnění tréninkového procesu a zvýšení výkonnosti jedince.
Máme si vytyčovat další cíle, hledat další výzvy, směřovat k dalším milníkům, když jsme dosáhli vrcholu? Je cesta dolů, „na základnu“, v životě stejně důležitá a nelehká jako stoupání „ke hvězdám“?
Moc nerozumím tomu, co je vrchol. Vždy přece mohu být ještě lepší?! Je to především o tom, v čem vidí daný jedinec smysl a k čemu má silnou emoční vazbu. Podle toho bych se rozhodoval, a ne podle toho, co chce okolí.
Někdy ústup může být začátkem dalšího výstupu. Záleží na okolnostech.
Co vám dokáže udělat a co spolehlivě zkazit radost?
Radost mi dělají optimističtí lidé, a naopak náladu mi zkazí například setkání s negativisty.
mnoho spokojených čtenářů
popřál knize a autorovi Pavel Kačer