Ty čuně! Tak se jmenuje knížka, kterou s notnou dávkou nadsázky i odvahy vydal Nakladatelský dům GRADA. Autorem textů je Radim Kopáč a ilustrací se ujal Jaromír Plachý. Jejich příjmení jako by napovídala, do čeho se vlastně pustili. První jmenovaný vykopl k diskuzi téma nikoli nové, ale opomíjené, a svým způsobem atraktivní. Druhý, ač Plachý, na plachého zrovna nevypadá, neboť svými kresbami zabrousil do komnat, kam se těla i duše našich literátů uchylovala, ať už tomu chceme věřit, či nikoli. O čem publikace je, naznačují podtituly: Kapesní sbírka nehorázných prasáren a Procházka odvrácenou stranou české literatury a kultury od středověku po dnešek. Zda kniha rozčeřila cudné vody české literatury, necháme na úvaze čtenářů. Dočká se dalšího vydání? Rozhodne čas a chtíč zákazníků. Rozhovor s tvůrci máte před sebou:
Téma, které zajímá každého, ale málokdo se k tomu přizná. Proč tomu vlastně tak je?
Radim Kopáč: Může za to asi obecně zvnitřnělý stud, daný dost krutými dějinami, hlavně národně obrozeneckou hysterizací tělesnosti, a pak samozřejmě taky různě dlouhými a intenzivními etapami podvolení a zotročování, soustavným ničením zdejších elit, vyháněním svobodného a kreativního ducha pryč, do exilu. Bylo by vlastně divné, kdyby tady sexualita proudila tak svobodně jako třeba ve Francii. A naopak, kdyby tady neproudila vůbec jako třeba v Rusku. Co myslíš, Jaromíre?
Jaromír Plachý: Jsou to jenom sprosťárny, a zakázané ovoce nejlíp chutná! Pokud by se z nevhodných slov nebo obrázků staly vhodné, tak by podle mě ztratily to kouzlo. Něco jako Vánoce každý den. Na chvíli fajn, ale po měsíci byste bramborový salát nemohli ani cítit.
Lechtivé obrázky potkáváme nejen na veřejných záchodcích, ale i na lavičkách v parku, na stolcích ve vlaku, na stránkách knížek v antikvariátu, ve zkoušecích kabinkách prodejen oblečení. O čem to svědčí? O zvláštní, magické energii, která chce ven a neumí si v člověku o tom říci na jiném místě?
Radim Kopáč: V člověku to prostě je. Jako v koze. Sexualita je pudová. To se nedá potlačit nebo rovnou zničit. Musí to ven. A jde to ven, ať chceme, nebo nechceme. Takže sprosté obrázky nebo průpovídky na veřejných záchodcích jsou naprosto v pořádku. Jde o bezprostřední způsob kanalizace sexuální touhy. Spontánní, a navíc komický, kritický. Prostě zdravě podvratný.
Jaromír Plachý: No, abych mluvil z vlastní zkušenosti, já určitě potřeboval upustit magickou energii. Jinak ani svou magickou energii vypouštět nedokážu než právě pomocí kreslení kosočtverců a penisů. A taky je to sranda. Mě třeba svého času bavilo někomu někam nakreslit kosočtverec. Třeba někomu do diáře, na kraj stolu a tak podobně. A když na to pak dotyčný narazil, tak mě jeho reakce vždycky pobavila!
Co znamená intimno pro grafika? Je to velké téma? Je to zakázané ovoce i v době, kdy se o sobě dovíme úplně vše prostřednictvím sociálních sítí, kdy nic není tabu? A je dobře uchopitelné?
Jaromír Plachý: Intimno – to slovo ve mně evokuje nějaký něžný cit, ale ta knížka je spíš takový protipól, jde po té hrubé slupce ovoce jménem láska.
Přicházely nápady na ilustraci této pozoruhodné publikace samy, nebo jste se trošku trápil nad tím, jak věc pojmout?
Jaromír Plachý: Ty texty v knize byly natolik konkrétní, že v tom nějaké záludnosti moc hledat nešlo. Zjednodušeně řečeno je to proud výrazů jako „kunda“, „mrdat“, „hovno“, „čurák“… Takže hned při prvním čtení mi vyvstávaly na mysl ty notoricky známé záchodové kresbičky a kosočtverce na zdech. Nicméně – na té knize se mi líbí, že není samoúčelná, že je tam pěkně popsáno, jak se tyto nejhrubší výrazy používaly napříč historií a které velké osobnosti to kdy vypustily ze svých per na papír. Takže kromě kosočtverců jsem do knížky zakomponoval i realističtější kresbičku té či oné osobnosti, protože je to opravdu kouzelné, když člověk zjistí, jaký sprosťák byl třeba Jan Werich nebo Jaroslav Vrchlický. Pokud má člověk smysl pro humor, tohle si zkrátka užívá.
Literaturu v tom nejpravějším slova smyslu jsme vždy spojovali s čímsi krásným, ušlechtilým, povznášejícím, měla z nás tesat lepší já, málokdo by se býval smířil s tím, že autoři byli přeci jen lidé z masa a kostí, jen to o nich skoro nikdo nevěděl. Jak je to dnes?
Radim Kopáč: To je trochu hloupé reziduum národního obrození. Pokud jde o prasárny nejrůznějšího druhu, bylo devatenácté století děsně netolerantní, vlastně jenom dohled a trest. Tedy cenzura. Čili lež. Když k té cenzuře připočteme slavné rukopisné mystifikace, čili další lež, vychází z toho, pokud jde o původní českou literaturu, potažmo kulturu, vlastně dost pohyblivé, nepevné, falešné podloží. Dneska je líp i stejně špatně. Líp díky záslužně osvobodivým lekcím avantgardy, která znovu rezonovala v druhé polovině šedesátých let, a hůř kvůli nejrůznějším typům, a to častokrát v dost vysokých funkcích, co si svoji zmrzačenou sexualitu a poničené emoce léčí tak, že svůj osobnostní průser berou jako míru věcí. Alan Hollinghurst v Českém rozhlase 2018 nebo kladenské divadlo Lampion před pár dny jistě vědí, o čem je řeč…
A nevylučuje se ctnost a akceptovatelná morálka-noblesa s živočišnými choutkami?
Radim Kopáč: Ve veřejném prostoru asi ano, ale v tom privátním ať si každý akceptuje ctnosti, morálku a noblesu, jaké chce. Co je komu do toho, jaké prasárny a s kým děláte doma pod peřinou? A pokud dotyčný nebo dotyčná ty prasárny sublimuje v literárním textu, tím líp! Prasárny dělají z literátů zas jenom lidi. A umění, nebo neumění napsat dobře prasárnu, to je prubířský kámen každého, kdo píše. Skoro výchozí orientační bod!
Čerpali jste z mnoha pramenů, ale k současnosti jste se už nedostali. Byl to záměr? Čeká nás pokračování v podobě analýzy toho, co dnes vzniká v srdcích a počítačích umělců?
Radim Kopáč: Poslední kapitola knihy pracuje i se současností. Dojde tu nakonec i na velmistra v oboru prasáren všeho druhu, autora legendární hlášky „Kunda sem, kunda tam“. A pokračování? Proč ne? Možná ale s trochu jinými důrazy, v jiném žánru. Ale každopádně s Jaromírem.
Co bylo obtížnější na přípravě: texty, obrázky, celkové pojetí, nebo úvahy o tom, co ještě čtenář snese, a co by už bylo za hranou?
Jaromír Plachý: Za výtvarnou stránku musím říct, že ke konci už jsem byl trochu přehlcený vlastními obrazci. Já chtěl tu knížku pojmout co nejbohatěji, doslova ji zaplavit ad absurdum pinďoury a kosočtverci, ale zároveň to nějak posunout. Udělal jsem třeba uzel na penisu, aby dotyčný nezapomněl, a podobně. Ale stále vymýšlet nějaké takové legrácky, to nejde donekonečna, takže jsem si oddychl, když jsem byl na konci a mohl zas kreslit kočičky a sluníčka.
Radim Kopáč: Co to znamená „za hranou“? To je přece každého věc. Za hranou není nikdy obrázek nebo text, za hranou je vždycky ten, kdo se na ten obrázek negativně kouká nebo ten text negativně čte. Prasárny ožívají teprve ve čtenářské projekci.
Kniha Ty čuně! není víc než nastavené zrcadlo. Podívejte se.
Jak jste oslavili okamžik, kdy bylo takzvaně hotovo? Kdy jste věděli, že nakladatelství tuhle „srandu“ skutečně vydá?
Jaromír Plachý: Já měl hotovo až v momentě, kdy jsem knížku držel v ruce. Ještě do poslední chvíle jsem řešil obálku a toho lva na ní. Byly obavy, že by někdo mohl mít pocit, že przníme státní symbol! Já chtěl jen použít něco, co evokuje český národ napříč historií, jako třeba Říp nebo Švejk, a zároveň to nějak „nabourat“ – právě tak, jak si lidi vždycky dělali legraci z těch nejvážnějších věcí. Nakonec se to myslím vyřešilo na principu kosočtverce. Každý ví, co ten symbol představuje, ale rozhodně to není realistické ztvárnění toho, co představuje.
Svým způsobem jste odvážní, vsadili jste na kartu, kterou si zákazník žádá, ale zdráhá se to přiznat. Měli jste během přípravy nějaké dilema, ptali jste se sami sebe, zda má smysl knížku vydat právě takto?
Radim Kopáč: Je otázka, co si zákazník dneska vlastně žádá. Vydat tuhle knížku v ro-
ce 1990 nebo 1991, prodáme sto, možná sto padesát tisíc výtisků. Dneska je ale jiná doba: digitál zválcoval analog, porno je všude na dvě tři kliknutí. Takže je třeba jít svou cestou: kreativně, s autentickou komikou a kritikou, jak jsem zmínil. A ta odvaha – to není odvaha, to je normální, přirozené vnímání věci. Mrdání, sraní a prdění jsou tady odjakživa. To, že s tím má někdo problém, není náš problém. Natož problém literatury
nebo kultury.
A máte nějaké drsné informace, které jste se rozhodli nezařadit?
Jaromír Plachý: Za výtvarnou stránku ne. Snad všechno, co šlo nakreslit, jsem tam nakreslil. I sex dvou hovínek tam je!
Radim Kopáč: Drsné informace se k nám stahují poslední roky z jiných koutů. A zařazené jsou v našich životech den co den, ať chceme, nebo nechceme…
Myslíte si, že bude potřeba udělat dotisk, jinými slovy, že publikace půjde na dračku?
Jaromír Plachý: Jestli čtenář není blb, ale inteligent, tak by si tuto knížku měl pořídit, a ideálně ji dát i babičce a rodině jako dárek k Vánocům nebo šéfovi v práci. Takže uvidíme, jaký typ čtenáře na českém trhu převažuje. Já doufám, že ten druhý.
za odpovědi poděkovala Eva Brixi
Radim Kopáč
se narodil v roce 1976 v Praze. Vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Pracuje jako literární a výtvarný kritik, editor, kurátor, dramaturg a moderátor. Vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je autorem řady knih na témata z kulturní a společenské periferie posledních století, například Praha kafkovská (s P. Stančíkem a L. Nayevo, 2024), Kafkova abeceda (s P. Stančíkem a Š. Marešem, 2024), Příšerná hostina (2023), Všechno je špatně, zpátky na stromy! (se Š. Stejskalem, 2022) a Praha ožralá (s P. Stančíkem, 2021). Je ženatý, má tři syny.
Jaromír Plachý
se narodil v roce 1986 v Mělníku. Vystudoval filmovou a televizní grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Pracuje jako kreslíř a animátor ve vývojářském studiu Amanita Design, kde se podílel na hrách jako Happy Game, Chuchel a Botanicula. Ilustroval více než desítku knižních publikací, nejčastěji napsaných a sestavených folkloristou Janem Nejedlým, jako Mistr sportu skáče z dortu (2014), Malý humorista (2016), Hororová čítanka (2019), Tři naháči na tryskáči (2019), Cirkus Mrňousek (2020) a Lidová tvořivost (2020). Je ženatý, má syna a dceru.