Každý podnik má svůj příběh. Některé firmy se stanou ikonami, které přetrvají staletí, jiné se promění, předají novému vedení nebo dospějí ke svému přirozenému konci. Pro majitele firem jednoho dne nastane okamžik, kdy si kladou otázku: co bude dál? Přenechat firmu dětem, najít výkonného ředitele nebo ji prodat? A má firma vůbec žít dál?
Každý, kdo se vydá na cestu podnikání, má své vlastní důvody. Ať už je to originální nápad, finanční nezávislost, možnost seberealizace nebo větší flexibilita. Každý zakladatel do své firmy zároveň vkládá něco jedinečného – vizi, hodnoty, energii. Jak ale s firmou naložit na konci profesní dráhy majitele?
Pokračovatel, který sdílí DNA firmy
Pokud si přejete, aby vaše firma žila dál, klíčové je najít člověka, který ji bude vnímat stejně jako vy. Nejde jen o kompetence nebo manažerské dovednosti, ale o hluboké propojení s její filozofií. Někdy se takový nástupce najde v rámci rodiny, jindy může přijít zvenčí – důležitá je ale vášeň, která je pro skutečné pokračování zásadní. Nový výkonný ředitel sice může firmu řídit efektivně, ale pokud mu chybí vnitřní spojení s jejím příběhem, riskuje její postupnou proměnu v pouhý stroj na peníze.
„Jako malá jsem moc chtěla džíny. Tehdy se ale prodávaly jen v Tuzexu. Potom přišla do Česka oděvní značka Levi Strauss, kde mi máma koupila mikinu. Nedávno jsem si po 30 letech od této firmy koupila další mikinu. To místo vysílalo stále stejnou energii, stejné pocity. Levi Strauss, firma, která funguje od roku 1853 a stále je z ní cítit něco charismatického, dávného, že by zachování ducha?,“ popisuje Irena Vrbová, zakladatelka konzultační společnosti Porto, která se zabývá vzděláváním a rozvojem majitelů a manažerů menších a středních firem.
Předání firmy dětem
Jen člověk se stejnou vášní a porozuměním může pokračovat v duchu firmy tak, jak ji zakladatel zamýšlel. Může se stát, že potomci podnikatelů nemají k firmě stejný vztah a pouze ji „spravují“. „Není v tom vášeň ani láska. Obavy z předání rodinného stříbra tak mají nejen majitelé, ale i jejich nástupci. Ideální je, pokud si vztah k firmě vytvářejí už odmalička. Ale ani to není zárukou, že budou chtít firmu jednou opravdu rádi vést. A zakladatelé by jim to neměli mít za zlé. Pokud se děti samy a vědomě rozhodnou firmu řídit, musí být jasně vymezené role a zodpovědnosti – obzvláště v případě, kdy ještě občas „táta“ nebo „máma“ do firmy vstupují a chtějí mít částečný vliv na řízení firmy,“ upřesňuje Irena Vrbová.
Vědět, kdy firmu uzavřít, je umění
Ne každá firma je určena k tomu, aby žila věčně. Některé jsou neoddělitelně spojené se svým zakladatelem a jejich přirozeným osudem je skončit spolu s ním. Zavření firmy nemusí být neúspěchem – naopak, může to být elegantní uzavření jedné kapitoly a otevření prostoru pro nové příležitosti. Klíčové je vědět, kdy ten moment nastal, a rozhodnout se s rozvahou a odvahou. „Majitelé firem první generace, kteří začínali podnikat po revoluci, dnes často stojí na křižovatce. Drží se své firmy, i když cítí, že její čas se naplnil. Přitom každý konec přináší nové možnosti – ať už jde o předání štafety, změnu směru nebo důstojné uzavření jedné podnikatelské éry. Důležité je udělat to vědomě a s respektem k tomu, co bylo vybudováno. Protože skutečný odkaz firmy nespočívá jen v jejím jménu, ale v tom, jaký otisk zanechá v lidech a ve světě kolem sebe,“ dodává Irena Vrbová.
(tz)