Michal Vaněček
Pomáhat ostatním je zdánlivě jednoduché, přirozené, normální. Jenže
to nemusí být zas až tak docela pravda. Někdo na to je, a druhý není.
Ing. Michal Vaněček, Ph.D., MBA, to má v genech. Do jeho života taková činorodost patří, naplňuje ho to. Aby tomu dal řád, založila firma
T-SOFT a.s. před lety nadaci, jejímž prostřednictvím uvádí společně s dalšími nadšenci v život obdivuhodné projekty. Většinou to jsou knihy zasahující tematicky do různých oborů.
Často je jejich spojnicí zdraví člověka, léčba, pochopení podstaty nemoci, komunikace toho všeho navzájem, třeba lékaře a pacienta, což bývá často v našem zdravotnictví kamenem úrazu, ale pro uzdravení jedince víc než důležité. Michal Vaněček, předseda správní rady nadace a místopředseda představenstva a ředitel známé firmy T-SOFT, tak odkrývá mezi řádky to, co bychom měli vědět, ale co nás často vůbec nenapadá…
Nadace T-SOFT ETERNITY už má za sebou bohatou historii. Když jste ji zakládal, tušil jste přesně, čím se bude zabývat?
Letos jsme oslavili třináctý rok činnosti. Tradičně jsme oslavu uspořádali v Domově sv. Karla Boromejského v Praze. Součástí večera byl i úžasný koncert Jiřího Stivína a Roberta Huga. Zakládali jsme nadaci proto, že jsme chtěli sami směrovat dobročinné aktivity naší firmy. Vždy nás, obvykle koncem roku, oslovovaly různé organizace, abychom přispěli na to či ono. Tak jsme si jednoho dne řekli, že chceme dělat vlastní projekty, shánět na ně finance a dát tomu vlastní směr a duši. Na začátku byla kniha Mluv se mnou, o nutnosti komunikace lékařů a pacientů. Ale asi jsem úplně nepředjímal, že tvorba podobných knížek bude provázet nadaci po dalších třináct let.
Jak byste nadaci charakterizoval dnes?
Pravděpodobně jsme jedna z mála nebo možná jediná organizace, která vydává nekomerčně knížky, jež mají lidem pomáhat. Nejsme organizace bohatá, ale umíme udělat za málo peněz velkou pomoc.
Splnila se vaše přání, očekávání, plány?
Určitě vždy, když se nějaký projekt naplánoval, tak byl doveden k úspěšnému cíli. Jediné, co se nepovedlo, kde nám představa nevyšla, byla kniha příběhů pacientů s Alzheimerem. Do tohoto záměru nám bohužel zasáhl covid. Já mám už ale řadu let, a to se týká jak nadace, tak firmy, k plánování takový specifický vztah. Pro mne je nejlepší plán být připraven na nové příležitosti. Často se totiž o něco snažíte a ono to ne a nejde. A přitom se třeba vyskytne nápad, který je dobré neminout. Takto nám skoro každý rok „přistane“ v nadaci nějaký námět, který stojí za to zrealizovat.
Jaký z vašich projektů byl nejrozsáhlejší, dal nejvíce práce?
Hodně pracný byl projekt knihy Pivo, zbraně i tvarůžky. To byla knížka, která se trochu vymyká hlavnímu zaměření nadace. Jsou to příběhy prvorepublikových podnikatelů. Na této knížce spolupracovalo zhruba osmnáct lidí z Karlovy univerzity. Ale byla to práce příjemná. Na druhé straně jako poslední projekt jsme realizovali knížku Dopravní nehody a jejich oběti. To byl projekt ve spolupráci s Českým sdružením obětí dopravních nehod. Když čtete ty texty, plni smutku a marnosti, je to zejména psychicky náročnější než mnohem rozsáhlejší projekt. Ale stojí to za to, protože to v kritické chvíli může pomoci spoustě lidí, kteří se dostanou do podobné situace, že jim ve vteřině odejde někdo blízký.
Do čeho jste se pustili letos?
Letos jsme předběžně domluveni s Klinikou dětské hematologie a onkologie v Motole, že pomůžeme zpracovat a vydat knížku s příběhy dětských pacientů z této nemocnice. Tam už podobnou publikaci v minulosti udělali, a nám to zapadá přesně do zaměření nadace. Teď čekáme, až v Motole vzniknou první nástřely příběhů.
Zcela neplánovaně jsme letos byli osloveni, zda bychom vydali ukrajinsko-český ilustrovaný slovníček. Připravil ho pan Ševčenko, který dříve učil v Kyjevě češtinu a teď kvůli válce na Ukrajině žije v Praze. Já jsem před pár lety psal pro GRADU encyklopedii 
Co má vědět správný Čech a další dva díly. Vloni jsme s GRADOU udělali výtah padesáti hesel a vyšlo to česko-ukrajinsky pod názvem Vítej v Česku. Takže k tomu tématu máme blízko. Ta motivace je jednoduchá. Když už je někdo nucen utéct před válkou a rozhodne se žít tady, tak kromě materiální pomoci považuji za nejefektivnější pomoc mu usnadnit co nejrychlejší integraci do společnosti. Slovník vydáváme tradičně s nakladatelstvím MAXDORF, se kterým realizujeme všechny naše nadační projekty.
Vést nadaci a investovat energii a čas znamená především radost, seberealizaci, nová poznání, kontakty, další cesty v hledání toho, jak být užitečný. Nebo je to ještě jinak?
To víte, je to jako s každou prací i radostí. Když je něčeho moc, máte toho taky někdy plné zuby. Ale na rozdíl od businessu se tady občas stane i to, že vám někdo poděkuje,
a to vám zas vrací energii a dobíjí baterky. V každém případě je to obohacující činnost, dozvíte se spoustu zajímavých věcí, poznáte nové lidi.
Na webových stránkách se uvádí, že pomáháte bourat mýty a předsudky. Co tím chtěl básník říci?
To se týká skoro všech projektů, které jsme realizovali. Komunikace o onkologických onemocněních bývala skoro tabu. To se za těch třináct let změnilo. Snad jsme k tomu taky nějakou drobnou měrou přispěli. Nebo knížkou o dětech s Downovým syndromem. I ta výše zmiňovaná publikace Pivo, zbraně i tvarůžky mění pohled na první republiku, na hospodářské dějiny apod. Pořád máme nějaké předsudky, existují mýty. Naše nadace se snaží svým dílem přispět k jejich zbourání. Zhruba to tím chtěl básník říci…
Nadaci založila společnost T-SOFT, v níž figurujete také jako jeden z vlastníků. Nedá mi to, abych nepoložila záludnou otázku: Když se případně rozhodnete z vlastní firmy odejít, co bude s nadací? Vezmete si ji s sebou?
T-SOFT založil nadaci, ale nadace už ze své právní podstaty žije svým nezávislým životem. Takže určitě se nadaci budu věnovat, až firmu opustím, což se dříve nebo později logicky musí stát. Určitě někdy půjdu do důchodu, seženu za sebe šéfa T-SOFTu, firma změní vlastníka a život půjde dál. Potom budu mít aspoň na nadaci víc času a budu se jí třeba věnovat naplno.
Pro vás je charitativní činnost srdeční záležitost. Kus života. Zkušenost, která se nedá podřídit penězům. Co vás práce pro ni naučila?
Určitě mne naučila uvědomovat si, že většina nebo přinejmenším hrozně moc lidí má fatálnější problémy, než mám já. A že jsou na světě zkrátka věci, které za nikoho neudělá stát. Že někdy je potřeba pomoct jinak, třeba knížkami a sdílením příběhů a osudů.
Prostřednictvím této činnosti jste se stal vlastně multioborovým hráčem. Jste manažer, ajťák, spisovatel, pohádkář, producent, organizátor, kamarád a přítel mnoha lidí. Nerozdáváte se příliš?
A to o mně zdaleka nevíte všechno! Věřím, že to rozdávání se, jak tomu říkáte, mne zase obohacuje, takže snad ze mne na konci ještě něco zbyde. Ale hlavně na tu práci nejsem sám. Na nadaci se podílejí někteří kolegové, moje manželka Ivana, a hlavně můžeme fungovat díky dlouhodobé přízni našich dárců.
Co vlastně teď píšete?
Psaní knížek je skvělá relaxace. Začátkem května mi vyjde další, jmenuje se Byl jiný než ostatní děti. Poté, co jsem napsal několik encyklopedií pro děti, přepsal Komenského Labyrint světa a ráj srdce jako trošku dobrodružný příběh pro děti a mládež, a napsal sci-fi román pro mládež Stvořitelé katastrof (inspirováno díly Karla Čapka R.U.R., Krakatit a Bílá nemoc), řekl jsem si, že si napíšu nějakou srandu, něco ve stylu Stoletého staříka. A pak jeden z kolegů ve firmě o někom pronesl přesně tuhle větu: „On je jiný než ostatní děti.“ A v tu chvíli jsem si řekl, že takhle se ta knížka bude jmenovat. A od toho názvu se to pak celé odvinulo. Jenže pak se mi do toho zamotaly některé historické záhady z druhé světové války, tak z toho vzniklo něco, co je dílem k zasmání, dílem k zamyšlení. Jak se to bude líbit, to se teprve uvidí.
Plyne mi z toho, že přemýšlíte o neuvěřitelném množství věcí, ať už jako tahoun nadace, nebo podnikatel, který ví, na čem stojí vztahy mezi lidmi a sází na ně. Jaké máte krédo jako ředitel firmy? Co je nejdůležitější pro řízení týmu?
Ať je situace jakákoliv, nesmíte lidem lhát. Odpustí vám, že se firmě nedaří, ale neprojde vám lež. Snažím se u každého využít to, co umí, a snažím se, aby dělal to, co ho baví a naplňuje. Je potřeba znát limity každého člověka v týmu a nechtít od něj nemožné. A moje základní heslo je citát z Apollo 13: „Failure is not an option“ čili „Selhání nepřichází v úvahu“…
ptala se Eva Brixi