Marian Jelínek
Jak to udělat, abychom zvládli všechno, co chceme, co potřebujeme,co jsme si vysnili? Jak prodloužit den, aby bylo více času na vyřízení posledního e-mailu, který zůstal neotevřený? Jak mít čistý stůl, pocit, že vše je splněno? Jak si udělat čas na rodinu, sport, koníčky? Jak se stát ideálem sobě samému? Na to hledá odpověď stále více lidí. Co to ale znamená být úspěšný? Kde jsou ty hranice, které naznačí, co má, a co nemá ještě smysl?
Rádi bychom budovali firmu, která má zajímavé výrobky a služby, dostatečný zisk, rádi bychom generovali více volného času k povídání si s vlastními ratolestmi, k četbě, plavání, péči o zdraví, o staré rodiče nebo chalupu, kterou jsme nedávno zdědili… Jak to udělat, abychom z toho všeho nezešíleli? Abychom se naopak cítili spokojeni? Aby vše bylo tak akorát, přiměřeně, aby nestrádal partner ani vlastní já?
Možná najdeme odpověď v knize nazvané Zdravé hranice úspěchu, kterou právě vydal Nakladatelský dům GRADA. Autoři jsou tři: Marian Jelínek, Iveta Fárová, Pavlína Hlučková. První jmenovaný je známou osobností. Hokejový trenér, kouč, manažer a autor řady knih, včetně bestselleru Vnitřní svět vítězů. Již téměř 30 let se zabývá sportovní psychologií a mentálním koučinkem. Mezi své největší trenérské hokejové úspěchy řadí zlato z MS 2005, dvakrát titul s HC Sparta Praha a Prezidentův pohár s HC Plzeň. Individuálně spolupracuje s manažery a vrcholovými sportovci. Své mnohaleté zkušenosti využívá při přednáškách nejen asociacím a klubům napříč všemi sporty, ale také firmám z různých oborů. Je garantem oboru Psychologie pro manažery na Newton University. Je spoluautorem projektu SportMentor, kde má aktuálně online kurz o motivaci. Sledovat ho můžete také na sociálních sítích. Youtube kanál: Marian Jelínek – Live is Life; Facebook: @marianjelinekliveislife, Instagram: @marian_jelinek_
Koncem března jsem měla možnost vyslechnout si jeho přednášku na konferenci SYMA, kterou pořádala Česká společnost pro jakost, jež se zabývá otázkami kvality ve všech možných polohách. Tedy i úspěchem v podnikání. Ostatně je to téma, které dnes naší společností silně rezonuje. Co však vlastně úspěch je? Marianu Jelínkovi jsem tedy položila ještě několik otázek:
Co charakterizuje úspěšné lidi? Jaké hodnoty? Jaký pohled na svět?
Otázkou je, jak si definovat úspěch. A tam už se mnozí neshodneme. Proto je tato otázka velmi rozmanitá a odpovědi ryze subjektivní. Podle mne úspěšného člověka charakterizuje určité harmonické nastavení jeho subjektivního světa mezi dvěma zdánlivě protichůdnými silami: jednak milují to, co dělají, a jednak chtějí od toho co nejvíc. Rovnováha mezi emoční vazbou k činnosti a k cíli.
Je úspěšným ten, kdo si jde svou vlastní cestou, aniž by se vyděloval ze společnosti? Umí to dnes vůbec někdo?
Určitý „rebelizmus“, hledání své originální cesty je nutný, jinak by člověk nevytvořil nic nového a vždy byl pouhou kopií něčeho, někoho. Ano, myslím, že hodně lidí to umí. Znám takové a je jich dost.
Nakolik souvisí zdraví a úspěšná kariéra v businessu?
Je to hodně o prioritách. Máte hodně úspěšných lidí například s nadváhou nebo berou
antidepresiva či prášky na spaní. Myslím, že lze chtít obojí, a i věřím, že je to ta správná cesta.
Mnozí z nás mají vysoké cíle bez ohledu na to, zda je zvládnou obhospodařit, zda mají potenciál jich dosáhnout. Často se přepínají, stále jdou za svým velkým utopickým snem, chybí sebereflexe. Kolabují, krachují. Ale na druhé straně – je sebereflexe nutná? Neshazuje naše snažení, nebere energii?
Myslím si, že jeden ze stěžejních problémů výkonové společnosti je, že hledáme a jdeme za „co nejvíc, co nejdál, co nejvýš…“ a měli bychom hledat harmonii. Paracelsus prý řekl: „Jed není o látce, ale o množství.“ Znamená to, že sebereflexe, sebepoznání, seberozvoj je z mého hlediska nedílnou součástí cesty za vysokými cíli. Možná že právě při správné sebereflexi si dám takový cíl, který není utopický a já na cestě za ním nezkolabuji. Jde o jakousi vnitřní hru s očekáváním.
Celospolečensky je vysoká poptávka po výkonu, všichni soutěžíme, abychom byli právě my ti nejlepší. Proč?
Protože je nám to archetypálně více či méně dáno. Víte, v tom, že soutěžíme, není problém, problém je v tom, jaký na to dáváme důraz, jak ikonizujeme a adorujeme úspěch, respektive tu podobu úspěchu. On může mít mnoho podob. A jedna z cest nás zavedla bohužel do uličky, která vede k cílovému fetizmu, a ta je samozřejmě špatná, už jen proto, že ohrožuje etiku – musím za každou cenu. Ale pokud milujete to, co děláte, a ne pouze výsledky, tak je to hodnotově jinak, tak té „cestě“ tolik neubližujete. Když vás bude bavit hra jménem tenis a budete chtít vyhrát, uspokojí vás to, že vám vítězství někdo koupil? Že vyhrajete podvodem? Ale jinak je to, když vás baví hlavně ta výhra, pak jí chcete často bohužel i neeticky…
Není zajímavější být zdravý a spokojený? Nehnat se za pomyslným štěstím? Myslím, že odpověď existuje, ale nikdo ji nerespektuje, nikdo ji neumí vložit do praxe.
Zdravý a spokojený? To asi ano, ale to být spokojený hledá každý někde jinde či v něčem jiném. Někdo k tomu potřebuje vyhrávat, jiný meditovat či učit se.
Jsou vzory významných osobností motivací na cestě k úspěchu?
Motivací nevím, ale určitě mohou být inspirací. Vzory jsou důležité, jen je velmi podstatné, jaké. Mít ty správné!
Vy sám jste velmi exponovaný člověk. Jak zvládáte vše, co jste slíbil, co jste si předsevzal, co byste rád udělal? Tedy jaký je váš recept na to, aby se člověk nezbláznil, ale žil a užíval si každého dne?
Milovat život! Včetně všeho, co k tomu patří. Porážky, neúspěchy, možná i chvilková utrpení… Prostě všechno, co mi život předkládá – s něčím se prát, něco přijímat, z něčeho se radovat, něčemu se smát, před něčím se s pokorou třeba i uklonit.
Diskutovaným tématem podnikatelů je generační výměna. Jenže někteří lidé se bojí opustit svůj businessový stereotyp, vzdát se image na společenském výsluní. Jak to vše překonat a odejít do důchodu s dobrou náladou a jak potom žít, aby se nedostavily zdravotní obtíže z takového šoku?
Jednak je důležité se na to připravovat delší dobu. To přeci nepřijde ze dne na den?! Vše nachystat, včetně svého nástupce, vychovat si ho… Vůbec to není jednoduché, protože opustit něco, co miluji, či jsem na tom až činnostně závislý, není opravdu jednoduché.
Často musím upozadit své ego, důvěřovat nástupcům, být jasně s nimi domluven na strategii, kam chtějí firmu dále směřovat, a spoustě dalších věcí, které závisí na různorodých souvislostech, v kterých se firma nachází.
Jak vlastně žít beze strachu? Beze strachu z neúspěchu, z nemoci, ze ztráty partnera, ze zadlužení firmy? Jak si strach nepřipustit k tělu, ale přesto žít s plnou zodpovědností a vírou v dobro?
Myslím si, že žít beze strachu ani není účel, ale umět s tím pracovat, to ano. Záleží na tom, z čeho strach pramení a jak je silný. Podle toho se volí psychoterapeutické či koučovatelské metody a techniky. Já vycházím ze sebepoznání, ke kterému vedu jedince, a pak vytváříme selfkoučovací techniku šitou mu na míru. Většinou je to kombinace řízeného vnitřního dialogu, posturologie, dechových cvičení a vizualizace.
Tedy: zdravé hranice úspěchu. Co to je? Dostatek sebepoznání, zvládnutá rizika, zastřižená psychopatická křídla? Pokora, skromnost, optimizmus, obyčejný selský rozum, na který s mobilem v ruce často zapomínáme? Rozum, nebo emoce?
Harmonie toho všeho a mnoho dalších věcí. Tou zásadní je se z toho nezbláznit! Milovat život a chtít od něj co nejvíc, to je ta harmonie, která vede podle mého ke „zdravému úspěchu“.
za odpovědi poděkovala Eva Brixi