Ladislav Francouz
Skupice 8. Adresa prostá stejně tak jako skutečnost, že jíst se musí. O to, aby bylo co na talíři, se už tři desetiletí stará například jedna východočeská firma, Řeznictví-uzenářství Francouz, s.r.o. Její historie se podobá příběhu mnoha ostatních. Vznikala z prvotní zkušenosti, záliby, snahy dělat něco užitečného. Jednatel Ladislav Francouz o tom vyprávěl s úsměvem a optimizmem i přesto, že ani on dnes nemá na růžích ustláno. Když jsem ho poslouchala, naléval do mé duše jistotu i přesvědčení, že člověk v žádné situaci nemá házet flintu do žita, ale naopak hledat řešení, východisko. A dělat prospěšné věci, užitečné a žádoucí, tedy například sytit národ.
Stavení na návsi, někdejší hostinec, který koupil v roce 1997 a zrekonstruoval, ukrývá dnes jatky, kde se porážejí vepříci i hovězí dobytek, a výrobnu uzenin. Najdete tu ještě vlastní prodejnu smíšeného zboží, druhou pak v nedalekých Sobětuchách. Ale nejen to. Ovzduší dělnosti, poctivosti, kdy lidem záleží na tom, co vyrobí, a chtějí to dělat kvalitně a smysluplně. Netuším, jaká energetická zóna v tom místě je, určitě však dobrá, jinak by párky a paštiky ze Skupic tolik nechutnaly… Poctivých pekařů, cukrářů, uzenářů, výrobců marmelád, nápojů nebo sýrů a jakýchkoli dalších potravin je u nás nespočet. Bereme je jako ty, kteří se běžně starají o náš plný talíř, o naše každodenní potřeby. Kolik úsilí to všechno obnáší, si stěží dokáže nezasvěcený představit. Výrobci potravin si zaslouží úctu, poklonu a obdiv.
Nezoufáte si z problémů, které se dnes na člověka valí ze všech stran?
Kdyby se člověk vzdával před každým problémem, který ho potká, to by asi nebyla ta správná cesta. Musí se bojovat, musí se hledat řešení. Za těch třicet let, co podnikám, jsem toho už dost zažil, mnohé si vyzkoušel. Někdy je to složitější, jindy lehčí. Mám rád své řemeslo. Ledacos jsem mu obětoval. Čas, nervy, víru, osobní život.
Jak jste se k řezničině vlastně dostal?
Úplně jednoduše. Jsem vyučený řezník a na vojně jsem vařil pro představené. Když jsem se vrátil domů, potřebovalo místní družstvo, aby se mu někdo staral o porážku prasat a zpracování masa. Tak jsem to vzal. Začalo mě to bavit. Zkoušel jsem 
s kamarádem i výrobu uzenin a mělo to úspěch. Tak jsem si pořídil živnostenský list…
Začínal jsem skromně, asi jako každý v té době. Měl jsem jednoho zaměstnance, rodiče chodili prodávat, pak už to byli čtyři zaměstnanci, manželka se starala o prodej v provozovně v našem rodinném domku. Ale jak se výroba i sortiment rozšiřovaly, už jsme na to vše přestávali stačit. I prostory byly pak malé. V tu dobu zrovna družstvo tady ve Skupicích prodávalo svůj objekt, tak jsem se rozhodl ho koupit. Úvěrem mi pomohla tehdejší Českomoravská záruční a rozvojová banka. V ro-
ce 1998 se to zde přestavovalo, to už jsem měl 16 zaměstnanců. Dnes je nás 30.
Takže jste si užil od projektů a legislativy až po vývoj novinek asi úplně všechno…
To máte pravdu. A víte, co je na tom nejhorší? Že věci, které by se daly dělat jednoduše a podle zdravého rozumu, se dělají stále více komplikovaněji, byrokraticky, jen to zdržuje. I někteří odběratelé si neskutečně vymýšlejí, hlava mi to někdy nebere. Ale vyhovět musíme, i když je to velmi náročné na organizaci a počítání, ale všechny ty procesy máme nacvičené, umíme to.
Ale jak jste řekl, člověk nesmí zatrpknout a musí myslet dopředu a vesele.
Dám příklad. Právě nám odešla v jednom provoze elektřina, ale to neznamená, že je konec světa. Prostě se to musí opravit, hroutit se z toho nebudu. Ani to nejde. Jsou důležitější věci. Třeba kvalita, na kterou důsledně dbáme. Žádné náhražky, vše tak, jak má být. Maso nemáme z mouky nebo sóji, párky jsou i pro bezlepkaře. Žádný separát, kosti, rozemleté kůže.
Co všechno obsahuje váš sortiment?
V našich dvou prodejnách a pak v prodejnách, do nichž dodáváme, si zákazník může koupit čerstvé maso, a nejen vepřové a hovězí, ale také kuřecí a krůtí. Dříve to bývalo i jehněčí a kůzlečí, ale chovy postupně mizí, není kde brát. No a pak vlastně vše, co k takové výrobě patří. Šunky, salámy, párky, uzené, paštiky, tlačenky, v zimě zabíjačkové pochoutky, škvarky, sádlo. Nejrůznější klobásky, také naše hořčice. Zhruba to je 60 druhů výrobků.
Zpracujete všechno, nic neodchází do odpadu?
Zděláme vše. I ta prasečí ouška, ta se suší pro psy jako pochoutka. Nezbydou ani kosti, chytří hospodští si je berou zase jako dříve na klasické vývary, časy poctivé kuchyně se vracejí. Ostatně odvoz odpadu by byl dražší než ho prodat.
Čeho se v létě dostane k mlsounům nejvíce?
Určitě jsou to špekáčky nebo grilovací klobásky, krkovička. Ale je přece jen vidět, že kupní síla padá, nebo je to jen zdání a lidé po covidové pauze hodně vyjíždějí na dovolenou do ciziny, a tedy nenakupují doma tolik. Asi obojí je pravda. Ale za covidu to byly pro nás, možná paradoxně, dobré časy. Lidi se báli do velkých supermarketů, raději šli do menšího obchodu, a klidně si i venku vystáli frontu. Na tržbách to bylo znát. Jaký bude závěr roku, těžko předvídat.
Dobroty ze Skupic se ale dají nakoupit v dalších smluvních prodejnách. Je to tak?
Ano, těch je sedm – v Hlinsku, Slatiňanech, Chrudimi a čtyři v Pardubicích.
Čím to, že vaše dvě vlastní prodejny jsou ziskové, že je neprovází složitosti jako mnoho jiných na vesnicích?
Je to vždycky o lidech, kteří v prodejně pracují. Když mají obchod uzpůsobený svým představám a mají prostor „do toho mluvit“, řídit si to po svém, určitě se to vyplatí. Musí také vědět, co se na vsi nejvíce kupuje, co kdo potřebuje, proč je potřeba mít to či ono zboží na skladě. Musí umět zboží nabídnout, vyjít vstříc radou, ochotou. Naše prodavačky starším lidem dovezou samy nákup, dokážou číst přání v očích příchozího. A pak, všichni se tu známe, všechno se hned ví. Je to o komunitě, soužití, náladě, chuti.
A o to dodávat do obchodních řetězců neusilujete?
Už ne. S jedním velikánem jsme se kdysi namlouvali, ale to bylo pořád: přivezte vzorky, přivezte vzorky. A já vozil, jednání neměla konce. Tak jsem od toho ustoupil. Mými zákazníky jsou chrudimská nemocnice, domovy seniorů, školy a školky, nemohu si stěžovat. Velmi dobré zkušenosti máme třeba ze spolupráce s Konzumem, obchodním družstvem v Ústí nad Orlicí, kam dodáváme už deset let a nikdy jsme se o ničem nedohadovali.
Možná to tak necítíte, ale máte obrovskou zodpovědnost. Nakládáte s čerstvými surovinami, ty je třeba v určitém čase zpracovat, prodat. To je ale docela slušný záběr… V kolik ráno vstáváte, abyste vše stihnul?
Ve dvě. V půl třetí přichází první zaměstnanci. Všechno zboží musí být nachystáno tak, aby se mohlo v ten den ráno zákazníkům rozvézt. To se nedá ošidit, opozdit se. Takže vstávám v době, kdy se někteří teprve ukládají ke spánku.
Nestresuje vás to?
To nemůže. Podnikání a oboru jsem zasvětil celý svůj život, tak musím taky něco oželet. Každá profese má své.
A neláká vás otevřít si vlastní hospodu?
To už bych vůbec nespal! Stačí mi to, o co se dnes starám. Vždyť letos jsem měl jen týden dovolené…
O řeznících se tvrdí, že rádi chodí do cukráren, že milují buchty. Jak je to ve vašem případě?
Já mám rád maso. V jakékoli úpravě. Ale jím všechno. Tedy kromě brokolice a květáku. A do cukrárny zajdu rád.
Jak na vás dopadají pesimistické informace, kterých se kolem nás nyní točí čím dál více?
Zprávy o zdražování jsou děsivé. Nepřestane téct plyn? Jak to bude s elektřinou? Kolik to bude stát? Nejhorší je, že nemáte žádnou jistotu. A bez té se ten optimizmus, který mne stále ještě neopustil, těžko dotuje. Mám tu dvě plynové udírny, jednu už předěláváme na elektrickou. Bez plynu si to neumím představit, třeba jen ohřev teplé vody, a té tu spotřebujeme hodně. Člověk se nesmí nechat zviklat, jenže každý to nedokáže.
A pravidlo, podle kterého ukočírovat firmu?
Musíte se starat. Vědět, kdy utrácet, kdy a jak ušetřit. Lidem na peníze sáhnout nemůžete, to ne. Je to velké přemýšlení a není klid na vlastní práci. Ale musíte hledat a nacházet. Musí vás zajímat to, co děláte.
Zvládnout vše chce i dobrý organizační talent, naplánovat včasné dodání, byť i pěti deka špeku…
Už mi to ani nepřipadne, ty denní samozřejmosti jsou dané, už jsem si zvyknul. Za ta léta… Musíte se holt umět přizpůsobit. Je to praxe, je to rutina. A člověk se pořád učí.
Představíte letos nějakou novinku?
Do Vánoc asi ne. Nejnovější jsou naše Vídeňské párky, ale i na ty si veřejnost potřebuje zvyknout. A na každou novinku si zákazníci zvykají poměrně dlouho. Ale přijdou jednou, koupí, a když jim zachutná, koupí podruhé. A když vydrží, víte, že nápad nebyl marný, že jste to trefili. Avšak každý přece jen nejvíce nakupuje to, nač je zvyklý, co mu chutná léta. Takže s novinkami nepospícháme, ale ani na ně nezapomínáme. Sázíme hlavně na stálice. Od října pojedou zase jitrnice, jelita, kroupy, prejty, čtyři druhy paštik.
Opravdu v poslední době Čechům paštiky tolik chutnají?
Určitě. V poslední době je poptávka vysoká. Abychom uspokojili zájem, koupili jsme nedávno poloautomat na menší játrovky, zájem je o menší gramáž. Ale musíte hlídat kvalitu. Paštika se nedá ošulit. A je to vděčný artikl. Zkoušeli jsme také plnit do sklenic, ale od záměru jsme ustoupili. Nemáme dostatečné prostory na výrobu ani na skladování.
Blíží se závěr roku a řada firem začíná objednávat vánoční dárky. Mohou i u vás?
Ano, máme s tím zkušenosti, každý rok s tím počítáme. Nejčastěji jde o šišky salámu, uzené, malé paštičky. Krabičky nebo tašky si firma dodá svoje, anebo odebere jen zboží a sama si to k předání připraví. Pokud bude zájem, rádi vyhovíme. Kvalitní potravina je vděčným dárkem.
za rozhovor poděkovala Eva Brixi