Michal Vaněček
Ing. Michal Vaněček, Ph.D., MBA je výrazná osobnost businessu a společenského dění. Proslul jako spolumajitel známé firmy T-SOFT a.s. a jako zakladatel osobité Nadace T-SOFT ETERNITY. Je autorem nespočtu knih na témata, která otvírají oči mnohým z nás. Ty vydává nadace, ale nejen ona. Jsou to vždy pozoruhodné projekty, za nimiž stojí nespočet hodin úvah, práce, originálních nápadů. Sám o sobě prohlásil, že je v podstatě líný člověk. S tím však nelze vůbec souhlasit. Naopak. Stopy jeho úsilí vrůstají do naší každodenní reality, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. A já jsem nesmírně ráda, že vám mohu zprostředkovat další rozhovor s ním:
Kdybyste měl sám sebe představit, čím byste začal?
Na LinkedInu mám napsáno, že můj životopis je poměrně jednoduchý. Že už jednatřicátým rokem řídím softwarovou a bezpečnostní firmu T-SOFT, věnuju se charitativním projektům a píšu knížky. Neprofesně vzato bych tomu ještě předřadil, že mám rodinu, tedy ženu a dvě dospělé děti. A že jsem povahou hrozně líný člověk, moc rád nic nedělám. Jenže mi na to většinou nezbývá čas.
Před 30 lety jste se svým kamarádem a kolegou softwarovou společnost založil, pustili jste se do státních zakázek, přišly roky blahobytné i roky, kdy vám bylo úzko. Jak se daří dnes?
Já myslím, že dnes se daří relativně dobře. Před rokem jsme navázali úzké partnerství 
s firmou UNIPROG, a to je impulzem pro další společný rozvoj. Teď společně narážíme na limity lidských zdrojů. Ale všichni se teď začali zajímat o kyberbezpečnost, s ohledem na mezinárodní situaci. Tak se snažíme zákazníkům vycházet vstříc. A trochu měníme koncepci celého oboru bezpečnosti.
Kdy bylo firmě nejhůř?
Několikrát. My se v podstatě, jak s oblibou říkám, živíme prací. Čili jsme závislí na zakázkách, které přicházejí a odcházejí. Takže vždy čas od času přišla doba, kdy jsme zvažovali, zda nemáme firmu zavřít. Ale vždycky jsme se zase od toho dna dokázali odrazit, i díky skvělým lidem, kteří ve firmě působí a kteří to s námi vydrželi. A také díky tomu, že máme i dlouhodobé zakázky, některé už přes dvacet let.
A kdy vám bylo osobně nejlépe?
Kdy mně bylo nejlépe? Tak já doufám, že nejlépe ještě bude. Mně se ještě neudělalo nejlépe, jak by řekl pan Werich!
Vím, že jste velmi hrdý na nadaci T-SOFT ETERNITY, která začala žít před dvanácti lety. Jakou stěžejní myšlenku jste jí dal do vínku?
Nadace T-SOFT ETERNITY nepatří k žádným gigantům, co se týká rozdělování peněz. My se na to ani prvoplánově nezaměřujeme. I když pomáháme i finančně, naší hlavní doménou je tvorba publikací, které někomu prospějí. Je to řada knih pod značkou Mluv se mnou, což naznačuje, že se snažíme prolamovat bariéry u témat, která nejsou dobře nebo dostatečně komunikována. Jde třeba o příběhy onkologických pacientů, péče o lidi 
s mentálním postižením, o osudy lidí s Downovým syndromem.
V současné době se o chod nadace stará hlavně moje manželka Ivana, já jsem teď s ohledem na propojování činností dvou firem musel dát hlavní prioritu profesním záležitostem. Bez své ženy bych to teď nezvládnul.
Nadace toho dokázala ale daleko víc, než jste předpokládal…
To já nevím, to musí posoudit ostatní. Třeba ti, kterým jsou publikace určeny, nebo ti, kterým jsme nějak pomohli. Mám nějakou rámcovou vizi, co dál, ale většinou se projekty už po těch letech rodí tak, že nás přímo někdo osloví, zda bychom neměli zájem podpořit či zpracovat nějaké téma. A i pro mne je to obohacující, protože se dozvídám věci z oblastí, které pro mne byly často zcela neznámé.
Byla to nadace, která navedla vaše kroky k literární tvorbě a producentské práci, ona, která vás vyprovokovala k výkonům, jež by málokterý šéf svedl?
To ne, já už jsem trochu psal předtím. Ta myšlenka na založení nadace se zrodila ve firmě. K jejímu zaměření přispělo určitě to, že jsem v roce 2007 napsal s profesorem Jaromírem Astlem knížku Hovory R. Ta se týkala mých vlastních zkušeností s onkologickou léčbou a byla možná úplně prvním takto veřejným povídáním, rozhovorem mezi lékařem a pacientem. Ale myslím, že by to svedl každý, já jsem to prostě chtěl dělat, protože mi to přišlo jako dobrý nápad.
Váš názor na život, souvislosti dění kolem nás, pokoru i úctu k určitým hodnotám ovlivnilo to, co se dělo s vaším zdravím, sáhl jste si na dno osudu. Ta spojovací linka vlastně provází stále i dobré skutky nadace. O čem uvažujete pro letošní rok?
Období covidu nám trochu zhatilo plány. Měli jsme rozpracovanou knížku o pacientech s Alzheimerem, kterou měla zpracovat paní Olga Strusková, ale omezení, která s sebou přinesla pandemie, zatím znemožnila její dokončení. Ale i v tomto nelehkém období vznikla 
knížka Hrejme dále – příběhy Alfreda Strejčka a Davida Vávry, týkající se jejich náhlého ochrnutí v důsledku infekční nemoci.
Pak také vznikla zdánlivě se trendům vymykající kniha Není vrah jako vrah, a to z podnětu a na základě vyprávění psychologa doktora Stanislava Hájka. Jsou to příběhy vražd, zapadajících pod motto Mluv se mnou – nešťastné vraždy jako důsledek neschopnosti spolu komunikovat nebo vraždy ze zoufalství.
A pan doktor Hájek přinesl další zajímavý podnět, na kterém teď pracujeme – příběhy obětí dopravních nehod. Ta knížka vzniká ve spolupráci se Sdružením obětí dopravních nehod. A dokončujeme nové CD s pohádkami. To je taková samostatná kapitola naší činnosti – knížky a CD pro děti v nemocnicích.
Profesně jste se podílel na projektech, které souvisejí, dejme tomu, s řešením krizových situací společnosti. Jak vnímáte to, co se dnes děje na mezinárodní scéně?
To je sice jednoduchá otázka, na kterou ale není jednoduchá odpověď. Chápu, že se ptáte na Ukrajinu. Já tady odděluju tragické a lidské důsledky konfliktu, které zasáhly spoustu bezbranných lidí, kterým je potřeba pomoci. A také naše nadace se v tomto angažuje. Z hlediska pochopení toho, co se stalo (a to je potřebné pro to, aby se dal vyjednat nějaký konec ve smyslu win-win), musíme sáhnout pár let zpátky. Někdy v roce 2002 napsal v jedné své knize Henry Kissinger, že vztahy s Ruskem je třeba rozvíjet tak, aby se Rusko necítilo ohroženo. Má tak obrovské hranice, že je nemůže uchránit. V devadesátých letech Ukrajina vyměnila svůj jaderný arzenál za garanci územní celistvosti. V roce 2013 podepsala Ukrajina smlouvy na těžby břidlicového plynu se dvěma významnými západními těžařskými společnostmi. V důsledku toho se během následujících let měla Ukrajina stát nezávislou na ruském plynu a stát se dovozcem do Evropy. Tím by byl ohrožen klíčový ruský business. Po anexi Krymu se Ukrajina vyjádřila, že má možnost buď vstoupit do NATO, nebo začít pracovat na obnově svého jaderného arzenálu. Od 2017 vyváží Austrálie, která je asi 20% producentem uranu, svou produkci na Ukrajinu, a teď se obává, že v rámci války může tento materiál padnout do ruky Rusům. V roce 2019 Gorbačov varoval, že odstoupení Spojených států a Ruska od Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu otřese světovou strategickou rovnováhou. A dále – Rusové samozřejmě berou přístup k Černému moři po souši jako součást bezpečnosti svého území. Pozor – ani v nejmenším neobhajuji jejich postup. Jenom jsem tady zmínil pár citovaných faktů, které každý najde na Googlu. Jsou to střípky, po kterých svět došel až do února 2022. A k tomu samozřejmě snaha Ruska obnovit impérium. Abyste v jakémkoliv vyjednávání dosáhla úspěchu, musíte pochopit zájmy druhé strany. Aby byl klid a nedocházelo k dalším nesmyslným obětem, musí být dosaženo kompromisu, aby se obě strany cítily do budoucna v bezpečí. Ale tolik faktů zase nemám, abych navrhoval řešení, ani na to nejsem odborník.
Ale je to úplně stejné, jako když pro nějakou firmu nebo státní instituci řešíme projekt bezpečnosti, zachování kontinuity nebo něco podobného. Pro dobrou analýzu potřebujete znát přesná fakta a pak s nimi pracovat.
Co jste v poslední době napsal?
V době covidové mi vyšly dvě knížky, ze kterých mám opravdu radost. První bylo Putování labyrintem světa. Pokusil jsem se převyprávět Komenského Labyrint čtivou formou pro mládež. A pro mládež jsem spáchal i takový trochu sci-fi román Stvořitelé katastrof. Je to inspirováno propojenými díly Karla Čapka – Krakatit, R.U.R. a Bílá nemoc. Ty Stvořitele jsem začal psát, když začal covid. A měl jsem průběžně problém, jak tu složku „Bílé nemoci“ udržet ve sféře sci-fi, protože realita mne bohužel pořád doháněla, ne-li předháněla. A s výtvarníkem Vaškem Rážem děláme kreslené vtipy, letos budeme mít dvě výstavy. To je taková věc opravdu pro radost, sobě i druhým.
Ajťák, podnikatel, manažer, spisovatel, známá osobnost. Přidáte časem ještě
něco? Máte svůj sen?
Víte, čím jsem starší, tím silnější mám pocit, že věci jsou nějak uspořádány osudem. A nemám ani konkrétní sny. Spíš jsem si zvykl být připraven na náhody, které mi přijdou do cesty, a když mám pocit, že to je ten správný směr v časoprostoru, tak se tudy vydám. Takhle to bylo s mým psaním i s nadací. Takže třeba když v budoucnu potkám nějakou výzvu, ať už pracovní, nebo jinou, tak pokud mi to přijde jako dobrý nápad, udělám z toho svůj nový sen.
za odpovědi poděkovala Eva Brixi