Josef Duchan
Procházet se v duši umělce znamená prožívat po svém jeho sdělení. Tuším, že tak nějak to je. Pozorovat akademického malíře Josefa Duchana během procesu, když vzniká cosi víc, než praktický život potřebuje, to je zážitek. Nevíte, jestli pracuje sám, nebo společně s vámi. Máte pocit, že v tom jedete s ním. Mocná spalující energie je všudypřítomná, až to nahání hrůzu. Zvládnu ten okamžik? Chtěla bych, ale je toho na mne moc. Co všechno se mi prohání hlavou, těžko popsat. A tak mlčím a jen koukám. Bojím se, abych to konání nepokazila. A teprve posléze přicházejí na jiný, můj kus papíru, další myšlenky. Budete-li mít čas o ně zavadit, najdete je na titulní stránce naší březnové přílohy Madam Business. Josefa Duchana jsem pozorovala na vernisáži jeho výstavy v pražském knihkupectví, kavárně a galerii Řehoře Samsy, když odhaloval další dílek svého já pokorně a pilně:
Jak se dnes žije malířům v Čechách?
Poslední dva roky byly těžké, každý umělec v „covidové izolaci“ to musel nějak zvládnout a vydržet.
Pamatujete se, kdy jste prodal svůj první obraz? Nelitoval jste?
Prodal jsem první obraz již jako student na AVU. A nelituji. Dílo v okamžiku svého dokončení si nějak najde svého budoucího „rodiče“… Nechce zůstat v ateliéru… A dá vám to svobodu pracovat dál.
A kdy se objevil zatím poslední zájemce o vaše dílo?
Každý měsíc se podaří nějaké dílko prodat, za což jsem nesmírně vděčný. Chodí vesměs krásní lidé a je pro mne zajímavé ty lidi poznávat, povídat si s nimi a sledovat, co je v ateliéru osloví.
Jsou některé kousky, které na prodej nejsou?
Ano, samozřejmě.
Mohl byste mít trvalý pracovní poměr, být klasickým zaměstnancem, tedy tvořit pro nějakou firmu, korporaci či instituci? A chtěl byste to? Dostal jste někdy již takovou nabídku?
Ne, nemohl. Dlouhou dobu jsem restauroval a zároveň pracoval v ateliéru. Nyní posledních pět šest let se výhradně věnuji volné tvorbě. Je to můj úkol něco po sobě zanechat.
Máte za sebou řadu výstav, ilustroval jste básnickou sbírku, maloval jste svoji vlastní ženu, restauroval jste staré mistry. O čem nyní sníte? Co byste rád dělal, kreslil,
maloval?
Nejde o to co, ale jak. Hledám vlastní výrazový styl, který zachytí tuto dobu, takový dokument nebo encefalograf toho, co vnímám kolem sebe – lidi, věci, ulici, města, barvy, zvuky… Kresba mě nyní provází téměř všude.
Jak moc vás oslovila česká krajina? Je krásná? Nebo plná rozporů a nedá se charakterizovat?
Každá krajina je krásná a svébytná. Každý den vás něčím překvapí. Když venčím psa a jdu stejnou cestou, každý den na ní něco nového objevím. Je nutné se umět dívat znova a znova.
Žijete v Praze. Vnímáte její energii. Jaká je? Opravdu tak pozitivní, jak někteří tvrdí?
Praha má svou vůni, energii, zvuky. Je úžasná a mám ji rád.
Často kreslíte oběma rukama najednou. Je to spíš osvobozující, nebo vyčerpávající? Lépe tak zachytíte prchavý okamžik štěstí?
Před několika lety jsem měl výstavu, jejíž motto bylo „jedna ruka nestačí“. Pracuji oběma rukama proto, abych zachytil co nejvíce v co nejkratším časovém úseku. Někdy je to vyčerpávající, ale jsou okamžiky, kdy jsem při té tvorbě nesmírně svobodný, jako kdyby mé ruce někdo vedl. Vznikají věci, nad kterými i já občas žasnu.
Některé vaše obrazy si umím představit ve formě nekonečných metrů designových tkanin, o něž by se rvali světoví módní návrháři. Šaty a šátky pro ženy, košile a kravaty pro muže, už se mi modelky a modelové míhají před očima. Nestálo by za to oslovit výrobce látek? Užité umění má pořád své poslání…
To je myšlenka, kterou mně již někdo kdysi sděloval. Jsem jí otevřen, ale musí se někdo najít, kdo ji zrealizuje. Já se tím aktivně zabývat nemohu.
ptala se Eva Brixi
To nejcennější skrývají rostliny pod zemí
Pro barevné květy a krásné listy či plody lidé často nevidí, jaké bohatství schovávají rostliny pod zemí. Poodhalí jej výstava v Galerii Věda a umění. Expozice představí fotografie, kresby, akvarely či linoryty vědců, kteří skrytou polovinu rostlin zkoumají, ale i zvětšený model podzemní části (krkonošské) louky. Výstava potrvá
od 1. března do 20. května ve všední dny od 10 do 18 hodin v budově Akademie věd na Národní v Praze.
„V podzemí rostlina schovává své regenerační orgány. Ty určují, jak rostlina bude reagovat na různé výzvy a změny prostředí, a současně ovlivňují prostředí ve společenstvu; například je v nich uloženo velké množství uhlíku, které pomáhá rostlině obnovit nadzemní části po narušení nebo sezónním odpočinku. Nakonec se uhlík dostane do půdy a stane se potravou mikrobů, které jsou důležité pro úživnost půdy,“ vysvětlila garantka výstavy Jitka Klimešová z Botanického ústavu AV ČR. „Přesněji, dělá to jen skupina rostlin, vytrvalé byliny, ostatní rostliny zajišťují svoje přežití ve světě plném nástrah jinak,“ dodala.
V podzemí je rostlina sama sebou, protože tam není vidět a je těžké do něj proniknout – jak pro pasoucí se zvířata, tak pro oheň či mráz. Návštěvníci výstavy Tajemný svět rostlinného podzemí však mají jedinečnou příležitost tuto skrytou osobnost rostlin prozkoumat. Nejen prostřednictvím fotografií, kreseb, akvarelů či linorytů, které pořídili sami vědci z Botanického ústavu AV ČR. „Kresba je velmi důležitá pro dokumentaci toho, jak věci v přírodě vypadají, i dnes. Umožňuje totiž ukázat na zobrazeném objektu jen něco a nepodstatné ponechat stranou. Používám ji proto pro morfologické studie,“ řekla Jitka Klimešová.
Lidé uvidí i komiksy, které jim přiblíží podzemní orgány rostlin i různé příhody z jejich života. Cílem výstavy je nejen poučit, ale získat podzemním orgánům rostlin nové příznivce a obdivovatele. Srdcem expozice je 6 m dlouhý a více než 4 m vysoký model podzemní části louky, který zapůjčilo muzeum v Plzni.
„Jsou v něm kořeny, oddenky a půdní breberky třicetkrát zvětšené oproti skutečnosti a představené pomocí plstěných modelů,“ prozradila Jitka Klimešová. „Myslím, že právě na modelu je dobře vidět, jak je pro nás důležité zviditelnit, co zůstává milovníkům rostlin obvykle skryto.“
Výstava připomíná 60. výročí založení Botanického ústavu AV ČR a je spojena s aktuálním vydáním popularizační knihy Jitky Klimešové Těla rostlin. (tz)