Andor Šándor
Brigádní generál v záloze Ing. Andor Šándor má celkem jasno: Nic nemáme v životě jisté, a proto je třeba žít vstřícně, s pokorou, nyní a teď. Vážit si toho, že tady jsme, snažit se vlastním přispěním k tomu, aby bylo dobře, a to nejen nám. Neplýtvat energií na žabomyší války a nepotřebné ego, ale využít ji v čase, který přece jen plyne všem stejně a odměřuje víc než spravedlivě. Jak on hodnotí období, jímž procházíme?
Mnozí se přiklánějí k názoru, že se po překonání covidové pandemie náš život změní. Myslíte si to také?
Ano, myslím že ano, očekávat se to dá. Spousta lidí podlehlo vládním výrokům o tom, že jsme vlastně ve válce, a to jsou silná slova, která budí ještě silnější emoce. Jenže ve válce to vypadá úplně jinak. Tam nejde o nošení roušek. Abych byl přesnější – pandemie rozdělila lidi na ty, co se báli, a ti se budou bát i dál, zejména starší a nemocní, kteří se přece jen nechají snadněji různými informacemi ovlivnit. Pak zde bude druhá skupina lidí, zejména mladších, která tolik panice nepropadla a také má relativně dobrou kondici. Ta bude žít dál a stejně, bude chtít spokojeně bydlet, jíst, bavit se, mít relativně dobře „ošéfovanou“ kariéru, vliv koronaviru tato skupina tolik nevnímá. Rozdělíme to tedy na dva břehy, na jednom budou ti, kdo mají strach, a na druhém ti, kteří strach odmítají.
Změní se ale také podle mne například struktura služeb. Řada poskytovatelů služeb v minulých měsících převedla svoje podnikání z oficiálních míst, která byla vládou uzavřena, do svých bytů, tedy mimo zdanitelnou sféru. Otázkou je, kolik z nich se vrátí do původních provozoven a kolik jich zůstane v této šedé sféře. Rozhodně dojde ke zdražení velkého spektra zboží a služeb. Něco zdraží hned a něco postupně.
Do jaké míry se změní náš život, bude záležet na tom, jak se společnost vyrovná s nově nabytou zkušeností z této nemoci a všemi restrikcemi, kterými musela projít. Že to všichni zvládnou na jedničku, by bylo naivní očekávat.
Dá se říci, že poslední rok ukázal, že svým způsobem došlo na vaše slova? Tedy že lidé, firmy, stát mají uvažovat více pragmaticky, počítat s tím, že rizika jsou, mění se, přibývají? Že máme být přiměřeně obezřetní a že prevence je vždy výhodnější, než hasit požár?
Já bych si strašně přál, aby se lidé z krize poučili. Aby třeba zdravotnická zařízení nebyla řízena s ohledem na ekonomický ukazatel, ale byly v nich vytvořeny rezervy, které nás sice budou stát peníze, ale v případě potřeby nebudeme muset stavět nesmyslné nemocnice, které nikdy neuvedeme do provozu. V kontextu zdravotnictví bychom měli vážně uvažovat o tom, zda nepřijmeme taková opatření, především platová ohodnocení zdravotníků, aby se alespoň část z nich vrátila ze zahraničí zpět do ČR.
Krizová legislativa by měla být zásadně přehodnocena a neměla by být ušita horkou jehlou. Zákon o krizovém řízení 240/2000 byl napsán především jako reakce na povodně. Potřebujeme však takový zákon, který bude reakcí na větší množství existujících hrozeb. Pandemie ukázala, jak závislí jsme na zahraničí, není nutné připomínat absolutní nedostatek zdravotnického materiálu a nutnost jeho předraženého nákupu z Číny.
Sedm z devíti potravinových řetězců je v rukou nadnárodních společností. Dá se říci, že o tom, co jíme a v jaké kvalitě, se rozhoduje mimo naší zemi. Dosavadní krizový zákon nedával možnost státu a samosprávám vymoci na soukromých vlastnících, aby fungovali v jejich prospěch, to obzvlášť platí o velkých nadnárodních společnostech. V této době se rovněž plánuje zásadní přezbrojení armády ČR. Nejsem proti novým bojovým vozidlům či systémům protivzdušné obrany, ale i ten největší pacifista mi dá za pravdu, že tyto systémy, které chceme koupit, nám nepomohou řešit obdobu koronavirové pandemie. Proto bychom měli uvažovat, v kontextu i jiných hrozeb, o jistém návratu k výstavbě lehkých jednotek teritoriální obrany, které by mohly být účinně, do různých krizí, včas zapojeny. V každém případě armáda svoji roli v pandemii splnila dobře a ukázalo se, že princip, na kterém je budována, tzn. jednotné velení, řízení a spojení, jsou ty principy, které potřebujeme obecně v krizovém řízení.
No a co vzkázat občanům? Spoléhejte, občané, především vždy sami na sebe. Stát vám na jaře otevřel galanterie, abyste mohli šít roušky, protože sám je neměl. Znovu se ukázalo, že každý by měl o sobě více přemýšlet a vzít osud do svých rukou, tak, aby byl případně v obdobných situacích maximálně soběstačný. Možná to zní zbytečně nadčasově, ale tak to prostě je. Spoléhat na sebe je tedy určité východisko.
Pamatuji si na jednu z vašich knížek, kde doporučujete řídit se jednoduchými pravidly pro případ nenadálých situací – mít v zásobě balenou vodu, nějaké ty konzervy, určité typy léků, zápalky, svíčky, záložní baterii k mobilu a jiným zařízením… Platí to po zkušenosti s koronavirem v ještě naléhavějším úhlu pohledu?
Za tím, co jsem tehdy napsal, si stojím. A jsem přesvědčen o tom, že loni na jaře jsme se mohli dostat do situace, že bude narušeno zásobování potravinami. I když jsme v televizi slyšeli, že vše stále bez problémů funguje. Stačí si jen vzpomenout, jak u hranic stály šňůry kamionů. Nevěděli jsme, jak koronavirus působí, jak se bude šířit, kteří lidé jsou ohrožení, zda se nebudou muset uzavřít některé velké provozy… A čeho se najíte, když potraviny dojdou nebo bude jejich sortiment zásadně zúžen? Obecně stále platí, že štěstí přeje připraveným. Jistě si každý vzpomene, jak jsme před rokem fungovali – choroba v sobě nesla strach z neznámého, politici si nevěděli rady, čerpali zkušenosti ze zahraničí. Logicky se tedy dopustili řady chyb. Bohužel v nich pokračovali i v tomto roce, což vede k jasnému konstatování, že jsme pandemii, jako takovou, včetně 30 000 mrtvých, nezvládli. Byl bych rád, abychom teď už nežili pouze z obav z virových chorob. Vezměte si například, že na planetě je asi sto činných sopek, jejich aktivace, ne samozřejmě všech najednou, může ohrozit celou Zemi. Existuje řada přírodních hrozeb, hrozby plynoucí z naší činnosti, ale nijak nás to nevzrušuje. Tím nemyslím, že je třeba žít ve strachu, jen bych rád naznačil, že jistá dávka obezřetnosti by byla namístě.
Když se podíváte na současné třicátníky, tak ti zatím žili svým způsobem zcela bezstarostně. Nevědí, co je válka, mohou cestovat, mají vše potřebné, baví se, nic jim vlastně nechybí. Přesto jsou zranitelnější, než naše generace. Za minulého režimu život zdaleka nebyl ideální, ale byla tu jistá sebereflexe, zpátečka, jiná reakce než dnes. Mladí nemají v současnosti s čím srovnávat, zdánlivě nemají zač bojovat, podléhají informační explozi, technologiím, které jsou užitečné jen tehdy, když člověku skutečně pomáhají a umí je využívat. I to představuje problém.
V neobvyklých konstelacích nastupuje krizové řízení. Vy ho vyučujete, je to jedna z vašich specializací. Měl by mít stát v záloze pro jakýkoli případ sehranou jednotku špičkových krizových manažerů? A má ji Česká republika?
Každý stát má vlastní krizové orgány, problém je ale to, že politici, kteří stát na různých úrovních vedou, až na výjimky, nemají žádné velké zkušenosti. Ani pro problematiku bezpečnosti a krizového řízení nejsou nijak připravováni. Proto vznikají různé poradní orgány, aniž by v tom byl větší řád. Vzpomeňte, jak k věci přistupoval premiér. Odmítal svolat ústřední krizový štáb, a když jej nakonec svolal, tak z politických důvodů do jeho čela neustanovil toho, kdo by jím logicky měl být, a to v tomto případě ministr vnitra, ale náměstka ministra zdravotnictví, v té době Romana Prymulu. Naštěstí lidé ve výkonu (hasiči, policisté, záchranáři), kteří řeší krizové situace dnes a denně, obstáli se ctí. Krizový zákon, jak už jsem zmínil, je napsaný ze zkušeností z povodní. Nejen v bezpečnostní legislativě bychom měli spíše se naučit žít a konat v duchu zákona, nikoliv podle zákona. Nikdy nebudeme schopni vtěsnat každou možnou životní alternativu do zákonné úpravy. Proto při tomto přístupu bude docházet k argumentům: „Není to v zákoně, není to možné.“ Zákony mají vymezit rámec, kdy je možné a za jakých okolností omezit lidská práva a svobody – to by mělo být napsáno nezpochybnitelným způsobem.
Ne vše se dá naplánovat, a už zdaleka ne předvídat. Zejména to, co jsme dosud četli jen v sci-fi literatuře. Přesto lékaři, virologové, epidemiologové naznačují, že mohou přijít další pohromy podobné té koronavirové. Co byste jako odborník na krizový management doporučoval v rámci prevence? Mít ve skladech takové zásoby, které tam skutečně patří? Mít politiky, kteří nehrají o své ego a neplýtvají časem? Vyrábět více zdravotnických prostředků u nás? Více dbát už jednou provždy na hygienu v dopravních prostředcích nebo čekárnách u lékaře? Podřídit informační politiku státu určitým pravidlům?
Měli bychom konat s velkou dávkou předvídatelnosti. Jenže jak to udělat? Musíme si uvědomit, že koho jsme si zvolili ve volbách, toho máme. Pokud bude místo skutečného řízení společnosti PR bramboračka, jak jsme toho byli svědky, místo činů jen tiskové konference, jaký je z toho užitek? Nemůže to dobře dopadnout. Základem řešení musí být pořádná analýza. A stát nebyl schopen využít ani poradní týmy všech profesí, aby to řešení hledal. Tato krize ukázala, více než kterákoli jiná, že především veřejnoprávní média dávala rozsáhlý prostor odborníkům, kteří prosazovali oficiální vládní názor k jejímu řešení. A to i v situaci, kdy nebylo zcela zřejmé, že byl tím správným. Dovolím si tvrdit, že tu vznikla jistá forma „epidemiokracie“, kdy někteří zastávali rigidní názor, jak si poradit s virem tím, že nás všechny budou absolutně izolovat, což je asi nejlepší řešení obecně, ale v praxi vůbec nepamatuje na to, co to udělá s ostatními stránkami života člověka a společnosti. Ti, kdo měli jiný názor, a nelze říci, že jenom špatný, byli ostrakizováni a stali se předmětem výsměchu.
Ani krize by neměla znamenat, že budeme v demokratické společnosti potírat svobodu názorů a bránit lidem v diskuzi. Na druhou stranu sociální sítě, a některá internetová média, stojí za obrovským rozšířením dezinformací, od těch relativně sofistikovaných až po naprosté hlouposti. Bohužel i ty si našly své horlivé zastánce. Jistěže vakcinace je způsob, jak se s virem vypořádat, na druhou stranu by bylo pokrytecké nevidět, že za tímto lékařským opatřením jsou obrovské zisky farmaceutických společností a lidí, kteří jsou na tento proces napojeni.
Velmi málo se v minulosti, ale i nyní, hovořilo o nutnosti zdravotního životního stylu, budování přirozené imunity, a to už od těch nejmenších. Naše prvenství v obezitě zcela nepochybně přispělo k tomu, že u nás zemřelo příliš mnoho lidí. Kdybychom žili zdravě, možná bychom nemuseli tolik umírat. Přesto, že hlavním cílem všech těchto opatření bylo ochránit rizikové skupiny, tak se nám to vůbec nepovedlo. Kvůli menšině byla zavřena většina, a zdraví musí dokazovat, že nejsou nemocní. Byly odmítnuty názory, např. prof. Berana, o ochraně rizikových skupin tím, že to nelze udělat. A to od lidí, kteří možná nemají schopnost organizovat ani vlastní rodinu. Myslím si, že toto byl jeden z důvodů, proč jsme pandemii prohráli a zároveň jako většinová společnost utrpěli velké množství ztrát. S těmito ztrátami se budeme muset ještě v budoucnosti vypořádávat. Stát selhal, to je realita.
Válečné bitvy vyhrávali ti, kdož měli silné vůdce, osobnosti, které dokázaly aktivovat ostatní, dodat jim odvahu, sílu, naplnit je vírou. Nechyběl nám právě tento pohled na věc? Možná by to spoustě lidem odlehčilo na psychice, nebylo by tolik těch, kteří propadli beznaději. Až se bude s odstupem času analyzovat, jak ČR zvládla pandemii, v čem byste byl nejvíce kritický? Co se nepovedlo, a co naopak ano?
Souhlasím, chyběl leader, který by lidi stmeloval, ne aby opakoval, že jsme ve válce. Když potřebujete něco vyřešit, musíte nabídnout východiska, musíte umět říci i to, že my nevíme, my neumíme. Ale musíte to sdělit. A nelze konat tak, že se nedomluví vláda s opozicí. Víte, i Churchill měl během druhé světové války vládu sestavenou i s opozicí. Tehdy se na vítězství ve válce s nacistickým Německem podíleli všichni. Tentokrát u nás selhal i prezident. On se nestal jednoticím prvkem, přitom měl být vůdce, měl ukazovat cestu. Když politici neumějí předstoupit s pravdou, když neumějí ukazovat směr, lidem pečlivě vysvětlovat, proč se děje to či ono, pak nastupují dezinformátoři. Pokud někteří politici lžou, o to hůře pro lidi, o to lépe pro dezinformace.
Krize nás stála zbytečně mnoho lidských životů, a ještě není konec. To, co přijde, bude složité, zanedbaná léčba řady nemocí, psychická traumata, někteří lidé budou cítit velkou nejistotu. Říjnové volby by neměly být o tom, jestli Babiš ano, nebo Babiš ne. Měly by být o tom, abychom měli vládu, která pomůže naší společnosti vyrovnat se s následky pandemie, a to ve všech oblastech.
Jak jste vnímal uplynulý rok vy osobně? Bál jste se také? Omezil jste osobní kontakty? Pomáhal jste potřebným?
Měl jsem s kamarádkou herečkou Zlatou Adamovskou společný rozhovor, kde jsem říkal: „Nebojme se nemoci, ale mějme z ní respekt.“ Na základě své anamnézy jsem se bát nemusel, jsem celkem v kondici. Přesto jsem v prosinci koronavirus prodělal. Nejsem antirouškař, není třeba dělat revoltu. Na druhé straně strach a panika napáchaly mnoho škod. Přišli jsme o pracovní příležitosti, o mnoho osobních kontaktů, o lidskou energii, kterou vedle sebe člověk prostě potřebuje. Já osobně jsem se snažil žít zdravě, dbal jsem na psychickou hygienu, aby mě nejrůznější restrikce nebolely. Nejsem introvert, rád jsem mezi lidmi. Ale také v mém věku nechci ztrácet další rok „nicneděláním“. S kapelou jsme přestali hrát na pět měsíců, tak jsem si bubnoval alespoň doma. Nemohl jsem přednášet, přišel jsem o zakázky. Stejně jako jiní jsem ledacos obětoval, protože jsem musel. Všichni ale platíme vysokou cenu za to, co se stalo.
Některých aktivit jsem se však nevzdal. S kolegou Šedivým jsme pracovali zdarma pro Magistrát hlavního města Prahy, připravili jsme krizové řízení, aby magistrát obstál v případě, že by se situace vyhrotila. Praha docela obstála, a to mě těší.
Konspirační teorie o vzniku viru a nových očkovacích vakcínách stále existují. Přikláníte se k některé z nich?
Ne, ty jsou a budou, ale moc jim nevěřím. Takové pitomosti mne nevyvedou z míry. Takové řeči, jako že v Moderně jsou čipy, to jsou holé nesmysly. Navíc 18 let jsem strávil ve vojenském zpravodajství, a tak vím, jak tyhle informace vznikají, jak je vyhodnotit, jak s nimi pracovat, jak zacházet s tím, čemu jsou lidé náchylní věřit. A k teoriím, jak se virus dostal na svět, no, nemyslím, že by byl uměle vytvořený, ale stát se opravdu mohlo, že utekl z wuchanské laboratoře a Čína tuto věc tajila. Kdyby zareagovala rychle a odpovědně, nemuseli jsme být v takovéto situaci.
Někteří tvrdí, že virus je zaslouženou „odměnou“ pro rozmařilé lidstvo, které drancuje a ničí planetu bez ohledu na cokoli, že je to výsledek kapitalistického způsobu podnikání, které má potřebu vyšších a vyšších zisků v genech, že je to bezohledný spotřebitelský způsob života, morální úpadek společnosti…
Tak příkrý bych nebyl, ale je jasné, že globalizace přispívá k šíření chorob, ničení životního prostředí apod. Spotřební způsob života se negativně podepisuje na stavu světa, ve kterém žijeme.
Jaký závěr z nové zkušenosti by si mohly udělat firmy? Zejména pokud jde o zvládání krizových okamžiků?
Krize ukázala, jak jsou firmy připraveny. Zda mají plány, postupy, systémy, náhradní zdroje energie, lidské kapacity, jak se dá vyrábět či jak poskytovat služby v režimu omezení, co přinese práce na home office. Zda tím ušetříme, zda se dá dělat něco jinak. Pro firmy to znamenalo zejména příležitost ozdravit způsob práce, jinak reagovat, jinak řídit, jinak měnit. Ty, co neudělaly nic, se odsuzují k brzkým potížím. Vytěží z toho ty firmy, které pochopily, že krize je reálná příležitost, která něco naznačuje. Každá krize má nechat umřít to špatné a dát prostor novému.
Já mám svou vlastní teorii – mnozí z nás přestali tvrdě fyzicky pracovat (jen sport to nezachrání), žijí v budovách, a ne venku, a jsou méně odolní než předchozí generace. Nezažili válku. Zkrátka jsme jako v bavlnce. To není výtka, to je fakt. Na druhé straně podléháme informační smršti, nátlaku technologií a neumíme s tlakem doby zacházet. Zranitelná je naše psychika. Co s tím?
To je pravda, naše psychika je zranitelná. A v krizi se to ještě více projeví. Jak funguje dnešní společnost? Například pořídíme si děti, a aby nás neotravovaly, nabídneme jim virtuální svět (smartphone, notebook atd.). Pustíme je do života na sítích, aniž bychom jim řekli, že ten virtuální život je stejně nebezpečný, nebo možná ještě nebezpečnější, než ten reálný. Život na sociálních sítích nemůže být alternativou skutečným lidským kontaktům. Vždyť mnoho z našich dětí už nemá běžné kamarády, znají se teď jen virtuálně. To není zdravé pro normální vývoj lidského jedince. Koronavirus přišel po letech hojnosti a relativně bezpečného způsobu života. Kdyby se objevil po 2. světové válce, asi by se nijak zásadně nemedializoval, protože lidé měli jiné starosti, a to vyrovnat se s následky války. Bohužel v dnešní době se koronavirus stal součástí mediální síly a manipulace. Menšina na tom vydělala, většina bohužel ztratila.
Změní se tedy nějak náš život? Budeme prozíravější, pokornější, budeme si více vážit zdraví i hodnot, jež máme k dispozici? Budeme na sebe vlídnější? Budeme přemýšlet v souvislostech? Asi na chvilku…
Domnívám se, že koronavirová krize více prohloubí rozdíly mezi chudými a bohatými. Různí lidé si ponesou různá traumata, která se nutně budou promítat do jejich soukromého i pracovního života. Obávám se, že pro všechny nebude dost těch, kteří by je léčili. Jednou z možností, jak se s tímto vypořádat, je, že nová vláda, a to nechci být naivní, bude chápat, že jejím hlavním cílem nejméně na další čtyři roky je vyvést společnost z krize. Dát každému jednomu člověku svoje místo, poprat se s traumaty a vrátit se, pokud možno, co nejrychleji do kvalitního způsobu života. Bude-li pokračovat politický marasmus, kterého jsme dnes a denně svědky, nelze čekat společnost šťastných a usmívajících se lidí. Současný svět si nelze již představit bez technologií, které nám umožňují současnou úroveň života. Neměli bychom jim ale propadat za každou cenu. Když to odlehčím, tak mně by se třeba líbil mobil, který umí přišívat knoflíky.
Na základě svých zkušeností si myslím, že by této zemi pomohlo, kdyby se lidé uměli semknout na delší dobu, nikoliv jen ta chvilková vzedmutí vášní, když spontánně šijeme roušky, rozvážíme je následně potřebným, či naši hokejisté přivážejí zlato z olympijských her.
V rodině, ve školách, ale i z politické úrovně by mělo být mnohem více připomínáno, čím si tento národ za několik staletí prošel, připomínat bychom si měli vše dobré, co vytvořil, a neměli strkat hlavu do písku, když zklame. Potřebujeme pozitivní motivaci, na základě které se konečně vytvoří občanská společnost, která bude generovat neformální vůdce, kteří se poté přetaví v politické představitele tohoto státu. Iniciativa musí jít zdola. Musí nás začít zajímat, jak bude vypadat ulice, čtvrť, dům. Ať budeme konat cokoliv, tak nesmíme zapomínat na to, že svoboda musí jít ruku v ruce s odpovědností.
za rozhovor poděkovala Eva Brixi
foto: Kateřina Šimková