Alan Vápeníček
Ing. Alan Vápeníček, CSc., je šéf, jakého by si přáli asi všichni. Je jednatelem DTO CZ, s.r.o. v Ostravě, která má široký záběr činnosti. Od seminářů, školení, kurzů přes pořádání konferencí až po certifikace osob či rekvalifikace. Svůj tým dokáže za jakýchkoli okolnostní nadchnout pro věc, motivovat a vést. Tak tomu bylo i v době, kdy na scénu vstoupil koronavir. Od té doby se sice událo hodně, ale jedno trvá: pořád se před námi rozprostírá nejistota, která otáčí kormidlem jinak, než jsme bývali zvyklí.
Jak nahlíží Alan Vápeníček na současnou situaci v oboru, jak přemýšlel v polovině března a čím se řídí, ať je jaro, nebo léto?
Co vás jako šéfa napadlo v okamžiku, kdy se pomyslně zastavila česká ekonomika?
Když se koncem února a počátkem března začali odhlašovat účastníci z kurzů, protože jim zaměstnavatelé nepovolili služební cestu, když nám postupně volali z firem, ať k nim neposíláme lektora na výuku nebo poradce na konzultační den, protože vyhlásili preventivní zákaz vstupu cizích osob do objektu, začalo být jasné, že jsme na prahu něčeho dosud nepoznaného. S následným příchodem opatření na celostátní úrovni se život na úseku dalšího vzdělávání prakticky zcela zastavil. A to nejsme společností, která musela povinně zmrazit činnost. Přesto jsme téměř úplně vypnuli. Pro všechny začala platit nová pravidla: nejistota, riziko, nevíte – co bude, nevíte – na jak dlouho.
Svým způsobem jste mohl být klidný – nejste výrobcem potravin, nejste zdravotním zařízením, nejste restaurací, hradem ani cestovní kanceláří. Váš tým mohl mít prázdniny a odpočívat…
Klidný? To vůbec. Jako každý manažer firmy jsem musel okamžitě přemýšlet a konat, přece jen jsem odpovědný za firmu, za zaměstnance, za klienty, za další vývoj. A pokud něco málo běželo z kurzů nebo seminářů (ani ne desetina plánovaného), museli jsme si zjišťovat podmínky a pravidla konání. Upravovat si je, neboť oblast dalšího vzdělávání dlouho „vypadávala“ z hledáčku tvůrců preventivních opatření. Koukali jsme, co platí pro divadla, kina, školy a jiné. Jako spousta jiných jsme šili pro sebe a klienty roušky, dělali uvnitř burzu pomůcek, sehnali si ochranné štíty, sháněli dezinfekci aj. Prázdniny a odpočinek si představuji opravdu jinak!
Kudy v největších dnech nejistoty a paniky kráčely vaše myšlenky? Bál jste se o své zdraví a zdraví zaměstnanců?
Myslím, že panikou netrpím, snažím se vždy přemýšlet, co teď a co potom. Svolal jsem všechny zaměstnance na poradu. Představil jsem stav, bezprecedentní situaci, a co vše to pro nás znamená z hlediska okamžitého a nejbližšího. A že budoucnost opravdu nevidím. Alespoň ne teď. Dokonce jsem otevřeně sdělil, že přijatou řadu interních opatření budu chápat, když někdo nebude akceptovat, a že nebudu nikomu zazlívat, pokud se rozhodne pro změnu zaměstnání. Všichni bez výhrad souhlasili, podporovali opatření, sami přinášeli náměty, co ještě rychle upravit. Neodešel nikdo! Ne panika a strach, ale nádherná svornost, porozumění, a dokonce akčnost. Využívali jsme home office, kurzarbeit aj. Mnozí, i když nemuseli, chodili do práce a dělali, co bylo nezbytné.
K čemu jste tedy využili čas, kdy jste nesměli školit, kdy jste museli stopnout významnou konferenci o kvalitě, kdy ze dne na den zamrzly vaše běžné aktivity?
Seděli jsme v malých skupinkách a diskutovali, na co se můžeme připravit, co nyní můžeme dělat pro budoucno, o kterém nikdo nic neví. Náhle máme čas na inventuru činností, čas se zamyslet, kudy dál. Dokonce jsme si hráli na řemeslníky a vyhlásili si brigádu úklidu a drobných oprav v objektu. To se manželky nesmí dovědět, jak poctivě „šůrovali“ chlapi.
Mimo jiné jsme v krátkém čase řešili i online vzdělávání. Můžeme si o něm myslet, co chceme, polemizovat nad účinností, ale tato forma je tady, a rozhodně si upevní své místo v sektoru dalšího vzdělávání. Stejně jako třeba audioknihy mezi klasikou. Nebude asi dominantou, ale bude tady. Nepochybně si najde své příznivce. Navíc i jisté okolnosti si mohou vyžádat, aby se preferovala online forma vzdělávání (třeba nedostatek času, nemožnost dopravy, nemožnost kontaktního setkání aj.). A s prvními „statečnými“ lektory jsme se pustili buď do pořádání online živého vysílání, nebo natáčení odborných krátkých videofilmů. A právě k druhé zmíněné oblasti jsme brouzdáním po internetu zjistili, že to žádná nám známá vzdělávací společnost u nás nenabízí. Točit krátká videa k odbornému tématu (přesněji mimo oblast tzv. soft skills nebo právních otázek).
Online je zajímavá nová výzva. Vyžaduje nové technické zázemí, jiný přístup lektora, jinou strukturu výuky atd. Hned se našli kritici: „Přece s tím, co máte, nemůžete konkurovat zázemí TV studií?“ Odpovídám – nemůžeme. „Přece lektoři nejsou herci?“ Odpovídám – nejsou. „Vždyť nemáte žádné režijní znalosti ani zkušenosti?“ Nemáme. „Viděli jste někdy něco na National Geographic?“ Viděli, ale tam nesměřujeme.
Setkala jsem se s názorem, že pro řadu lidí z businessu to byl významný životní mezník – zastavili se a srovnali si určité priority. Ač byla a je doba vypjatá, oni si tímto odpočinuli. A přehodnotili určité životní postoje, kroky, cíle… Jak vy?
Trochu si myslím, že ve vaší otázce místo „to byl významný mezník“, by mohlo stát „to je významný mezník“. Ještě není konec. Ještě se budou dít změny. No, že bych si zrovna odpočal – o tom není řeči. Je jisté, že situace vám poskytne čas na zamyšlení a utřídění si myšlenek na téma, co dál. Jsou myšlenky a plány na další aktivity, ale přitom musíte šetřit a zároveň investovat do rozvoje. Zatraceně produmáváte, čemu věnovat energii a peníze. Jsem realista, dlouho působím v businessu, a je jisté, že ne všechny projekty se zdaří. Ale mýlit se často, anebo významně, by se nemuselo právě v dnešní době vyplatit. Je pravdou, že bez uvažování a rozhodování dle priorit to nejde. A ještě jedna věc: vše je nutné promýšlet s kolegy zaměstnanci, s partnery. Vše konat s kolegy zaměstnanci. O vše se dělit s kolegy zaměstnanci. Pokud nebudou mít lidi před sebou nějakou vizi, přestane je bavit se jen uskrovňovat.
Ať už je vir jakéhokoli původu, citelně zasáhl do všech oblastí hospodářství, naší psychiky, vnímání věcí kolem sebe. Někteří to připisují vyvrcholení krize z komfortu, takříkajíc rozežranosti a doby, kdy se nedostává lidem pokory. Souhlasíte s tímto názorem?
Z velké části to sedí a souhlasím. Zatraceně hodně se ukázalo, jak je dnešní společnost relativně lehce zranitelná. Hlavně v krátkém čase. Také se ukázalo, že lidé jsou ochotní
odříkat si, ale na nějakou dobu. Musí vědět, proč tak dělají, a co se stane potom. Je tendence definovat ono POTOM jako stav, který tady byl dříve. Také čtu o snaze „návratu k normálu, jako dříve“. Z toho mám respekt. Nejsem si tak jistý, že se vše vrátí do původních kolejí.
Ale na druhé straně – neděláme z toho všeho velké drama? Nepřeháníme to s emocemi, a hlavně se strachem? Strach je mocný fenomén, dobrý nástroj k ovládání těla i mysli, zničí vše, nač si jen vzpomeneme…
Zcela souhlasím. Víte, co mě překvapilo? „Zbořili“ se někteří lidé, které dlouho znám, a jevili se mi jako pevní, tvrďáci, rozhodní, nebojácní. A zase naopak. V mých očích dosud někteří neprůbojní, a možná i ne zcela výrazní, jsou nyní jako vyměnění. Není pochyb, že se musíme chránit před reálným nebezpečím. Chceme přeci přežít. Ale pouhý strach šířený mezi lidi není dobrá strategie změny.
Co DTO CZ čeká do konce roku? Stihnete dohnat vše, co jste měli v plánu?
To se jistě nepovede. Dohnat ne. To nepůjde. Máme připravené aktivity, ať tradiční, nebo nové či upravené. Klienti se opět na nás začínají obracet s požadavky, abychom jim pomohli s procesy ve firmách, s novými pohledy na výrobu apod. Máme plány i pro další období, ale stále musíme monitorovat, co se děje, a reagovat, abychom byli připravení.
Z čeho čerpat dnes optimizmus, dobrou náladu, jak nepřijít o sny a vize?
Skvělá otázka. Mějme své sny a vize. Prostě a jednoduše si je nenechme vzít. Jsem přesvědčen, že pokud nebudeme mít před sebou nějakou vizi, těžko se budeme „prodírat“ úspěšně dále. A že přesně nevidíme, co bude? Nevadí, stačí alespoň, že známe nějaký termín v blízkém čase, nejbližší budoucnosti, kdy bychom mohli být o něco moudřejší. To teď stačí. Říkám zaměstnancům otevřeně, že k nějakému bodu se vrátíme na konci srpna, k jinému na konci v záři. Člověk je tvor nakažlivý. Poslouchejte depresivní zprávy, mluvte s pesimisty, že vše je špatně a bude válka, a také se stanete pesimista. Nakazíte se. Naštěstí to funguje i obráceně. Hrozně mě baví poslední dobou mluvit s lidmi, které něco baví, něco malého dokázali, něco se jim povedlo. Oni mají radost a já s nimi. A na závěr jen tak pro pobavení: když se už tak vede na úseku dalšího vzdělávání, tak nás navíc před pár dny navštívil blesk. A rozhodl se, že se proběhne po síťových kabelech. Na důkaz, že je důkladný, tak do všech kanceláří, kam zavítal, nechal stopu v podobě nějaké škody. Situace zralá jen pro Chocholouška. Místo toho jsem sdílel s naším ajťákem velkou radost, když přišel rozzářený, že se mu už povedlo resuscitovat jednu ze dvou zcela ochromených multifunkčních tiskáren. No není skvělý? Není to snad důvod k radosti?
otázky připravila Eva Brixi