Hugo Kysilka
Hugo Kysilka je v mnohém velice zajímavý člověk. Jako vrcholový manažer působil v jedné nadnárodní firmě, a když nadešel důchodový věk, mnohem intenzivněji než dříve se začal věnovat malbě podle svých představ. Tak vznikla působivá dílka na spoustu zajímavých témat, která oslovila mnoho lidí, dokonce i ty, kteří k tomuto druhu umění neměli až dosud vyhraněný vztah, dokud nepoznali zvláštní styl a zaměření maleb autora, kde rozhodně nechybí vtip. Vzhledem k tomu, že je takzvaně na spadnutí vernisáž obrazů na téma Staré pověsti české očima Huga Kysilky, požádali jsme v této souvislosti malíře o následující rozhovor:
Vaše obrazy byly vždy svérázné a lidi se nad nimi bavili. Ale jak a kdy ve vás uzrálo téma Staré pověsti české?
No, po loňské výstavě obrazů v duchu Starého Žižkova jsem dostal nádhernou výpravnou knihu českých dějin. Ale počátky naší historie jsou tam velmi málo popsané, tak jsem si vzal na pomoc Staré pověsti české od Aloise Jiráska. Knihu, která naší generaci provázela, jsme měli i jako povinou četbu, mnozí se určitě rozpomenou. Znám dvě vydání tohoto díla. V jednom byla řada ilustrací od Mikoláše Alše a ve druhém od Jiřího Trnky. Napadlo mne tedy uvést některé Jiráskovy pověsti jaksi na „pravou míru“ a své ilustrace představit širší veřejnosti. Vycházím samozřejmě z Jiráska, a také z autorů Pověstí pražských. Podařilo se mi vytvořit na 15 obrazů, kde se snažím vše podle sebe historicky „narovnat“, samozřejmě s určitým nadhledem, a snad i patřičným vtipem; to byl i můj záměr a cíl. Zatím mohu prozradit jen to, že se mi podařilo zachytit naši historii od praotce Čecha až po rok 2006. Ale více už neřeknu, lepší bude to vidět.
Dívčí válka
Do jaké míry vaši tvorbu inspirovaly osobnosti, které se těmto historickým záležitostem věnovaly nejvíce, třeba Alois Jirásek?
V podstatě jsem si ty příběhy přetvořil vedený svojí fantazií. Je to ve skutečnosti velmi zábavné, když rozvíjíte dávný příběh nebo pověst uprostřed svých myšlenek, a přitom to můžete malovat. Ono přetváření, respektive narovnávání – navíc s nadsázkou – to mne na tom právě baví. Z druhé strany máme v naší historii neuvěřitelné ikony Husem počínaje přes Žižku, Karla IV, sv. Václava, Komenského až třeba po Masaryka s Havlem. Tady ale není co „narovnávat“, zde mám respekt a tyto osobnosti nechávám v klidu.
Když jste si zvolil toto pojetí české historie, co bylo vodítkem ještě před tím, než štětec nanášel první barvy na plátno?
Pověst o Golemovi
Musím se přiznat, že nápady pro malování mi nechybějí. Když mne zaujala myšlenka vytvořit cyklus o Starých pověstech českých, chtěl jsem lidi hlavně pobavit. Samozřejmě nešlo hned sednout, nasadit plátno a začít malovat. Chvíli jsem přece jen přemýšlel, jak téma uchopit. Prolistoval jsem řadu knih a čekal, až mne to „nakopne“. Zatím mnoho kamarádů či přátel tento cyklus nezná, vlastně jen rodina, a jsem zvědavý, jak a zda se bude líbit. Souběžně s tímto souborem maluji věci a postavičky kolem varieté, tedy klauny a šašky, což je obrovské téma. Radost a smích, ale i smutek či láska zároveň. Rád zkouším i jiné malířské směry, takže i tyto nové věci bych chtěl na budoucí výstavě předvést. Takže když to shrnu, mými základními prioritami je malovat tak, abych pak uměl vykouzlit úsměv na tváři člověka. A to je i mou největší odměnou.
Vaše obrazy mají stále více obdivovatelů. Na co při samotné tvorbě kladete největší důraz?
Naivní umění má u nás obrovské malíře. Pro mne osobně jsou pilířem Lhoták a Hlinomaz, ale máme i dámy, jako například paní Srncovou. Ale v jiných evropských zemích je tento směr podle mne daleko populárnější než u nás. Ukrajinci, Rusové, Bělorusové, Bulhaři, Srbové i Gruzíni a Arméni naivnímu umění hodně fandí. V místech, kde žijí, jsem se seznámil osobně s řadou malířů, kteří jsou pro mne takovým jakýmsi učitelským základem. Všichni sázejí na barevnost, je tam nápad a nějaký příběh nebo hned příběhy, a toho se držím. Vím již, že moje plátna si zájemci kupují právě pro barevnost, optimizmus a veselost, a z toho mám radost. Z minulé výstavy o Starém Žižkově mi už zbyl pouze jeden obrázek, ostatní jsou mezi lidmi. Co víc si přát.
Kdy a kde se tedy budeme moci seznámit s vašimi novinkami, tedy obrázky ve stylu Starých pověstí českých?
Dostal jsem možnost vystavit obrazy na pár dní v Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí v Praze v termínu od 20.
do 23. dubna. Bude tam i pár obrazů jinak zaměřených z loňska a počátku letoška. Jsem samozřejmě rád za možnost vystavovat v historickém skvostu naší architektury i za to, že mám jak podporu pořadatelů, tak především partnerů, kterými jsou měsíčník 
Prosperita (a tedy i příloha Fresh Time), firmy Mecalva z Maroka, GASCONTROL, a. s., WECO Travel, Gasco Pardubice, E.A.T.H. Magna a. s., ENAS či tiskárna Calamarus Praha.
Můžete napovědět, v jakém duchu se tedy výstava uskuteční? Bude opravdu veselo?
Nevím, zda současná, nebo i budoucí generace bude ještě číst Aloise Jiráska a přemýšlet nad starými kronikami. Já však budu rád, pokud se aspoň nad obrazy vycházejícími z pověstí českých i pražských lidé pozastaví, a jak už jsem naznačil, zasmějí. Ale něco vám přeci jen k chystané výstavě napovím. U nově vznikajícího dílka Pověst o Golemovi, kde jsem zatím namaloval pouze pražskou staronovou sinagogu, chybějí postavy. Ty budou posléze před sinagogou, přičemž z okna bude křičet rabín na běžícího človíčka robustnější postavy mířícího za roh: „Běží kolem, běží kolem!“ Jenže ostatní věřící před sinagogou to uslyší jinak a budou pokřikovat: „Běží Golem, běží Golem!“ Takže i tak to mohlo být…
Už víte, čím nás překvapíte další rok?
To tedy zatím nevím, ale určitě s něčím přijdu. Mám strašně moc nápadů, ale hrozně málo času. K tomu mi přibývá objednávek, protože moje obrazy, jak čas a zkušenosti ukázaly, bývají vyhledávaným dárkem. Zamlouvají si je moji příbuzní a kamarádi, přátelé a bývalí spolupracovníci pro ty, které chtějí překvapit a rozveselit při příležitosti jejich významných výročí. Proto se určitě nebudu nudit.
připravil Jiří Novotný