Jedenatřicátý srpen 2019 mi připadal jako nejteplejší den léta. Moje já hořelo zvědavostí, a od rána do šesté večerní bylo daleko. Pak jsem se ocitla mezi nebem a peklem zároveň a můj život se roloval málem do pamětí jednotlivých etap, aniž jsem musela vzpomínat. V Táboře ve spolkovém domě Střelnice se letos už poosmé odehrál a odzpíval koncert tří bigbeatových skupin, které k městu patřily a stále svým způsobem patří. Táborsko bylo totiž místem, kde se big beat a rock prolínaly historií 60. a 70. let a ovlivňovaly své posluchače, fandy i milovníky taneční muziky jako málokde. V Táboře se hrálo, zpívalo a tancovalo, patřilo to k mladistvým nezbytnostem, a bylo to tak dobře.
Vzešla odtud řada osobností, muzikantů i zpěváků, jež svou stopu vedly a vedou uměleckým světem v pravém slova smyslu globálním, a zanechaly ji ve velkém stylu na 
prknech zmíněné Střelnice, na tak zvaných Střeláckých čajích. Před osmi lety na tuto dávnou tradici kapely s osazenstvem pokročilejšího věku navázaly. Střelácké čaje dnes pořádají FEST 2004, z. s., a Střelnice – spolkový dům. „Setkávali jsme se tady nejprve pod širým nebem, chodívám sem pravidelně,“ pověděla nadšeně Ilona Cíchová, táborská rodačka, dnes kolegyně působící v jednom známém pražském časopise. S ní jsem se v poslední srpnový den na obdivuhodné události neplánovaně potkala: „Na Střelnici jsem chodívala do tanečních, pak i na čaje, vždycky to tady bývala docela palba, ráda se teď k tomu vracím. Tentokrát se hrálo uvnitř a bylo plno. Do paměti se mi vryl hlas Jana Vacíka, kdo ho jednou uslyší, nezapomene. Je to génius a nemá konkurenci.“
Ilonko, trefila jsi to. Táborští se k němu stále hlásí, protože jim Jan Vacík před několika desetiletími přinášel s kapelou Atlantik, s níž vystupoval doma i v zahraničí, nepřeberně zážitků, nenapodobitelných hlasových extempore, umění zpívat vášnivě a doopravdy i s neopakovatelnými emocemi.
Ale popořádku: letošní koncert nabídl přehlídku skupin Mravenci, Sklepníci a Atlantik a také kapel Paraple a Diggers a dalších hudebníků, přátel, známých, těch, kteří si spolu chtěli zahrát před publikem. Staré i nové kousky vlastní i převzaté tvorby. Lidí z branže, které hudební scéně měli a mají co nabídnout, i když cesta každého z nich šla rozmanitými klikaticemi.
Ke spoustě dobré hudby a úžasných okamžiků čekal návštěvníky jeden milý dárek navíc: bylo to CD ke každé vstupence zdarma nazvané Atlantik & Friends. Tři původní členové kapely Atlantik Jiří Šácha, Zdeněk Tvrz a Jan Vacík a jejich přátelé natočili kombinaci vlastní i zahraniční tvorby, a cédéčko se v průběhu vystoupení Atlantiku také křtilo. Mimo jiné bylo věnováno památce zakladateli Atlantiku, bubeníku a zpěváku Petru Votýpkovi. A jak se píše v jedné tiskové zprávě, písničky mají sloužit jako potěšení pro všechny pamětníky i mladé zájemce o muziku i jako vzpomínka na Petra Votýpku, který loni opustil nejen hudební svět, ale i ten pozemský.
Vlevo Bohuslav Klein s původní kapelou Atlantik
Nejsem hudební kritik a kytaru jsem už dávno odložila. Brnkala jsem na ni však přesně v době, kdy se big beatem třásla okna nejen v domě mých rodičů, kdy jsem tajně prchala na diskotéky a kdy jsem obdivovala hlasy, jež se podepisovaly na mých školních láskách. Doba 60. a 70. let minulého století měla své vzpurné kouzlo, které dalo vzniknout ojedinělé vlně dnes již kulturního dědictví, jež pramenilo z touhy se vyzpívat a vyhrát z názoru na život, jako protest proti režimu, který toho tolik ještě nechápal, jako naschvál tomu, co se mělo i nemělo dělat. Ostatně nesmyslné zákazy, příkazy, hodnocení, výsledky přehrávek, kdy se dávala přednost zavedeným talentům a po jiných se šlapalo, vyústilo v to, že vznikala díla, jež jsou dodnes přitažlivá a ceněná tím více a nevymizí z paměti dějin populární hudby nikdy. Formovaly se osobnosti, které, ať již v jakékoli životní roli, uměly a umí rozdávat radost, dobrou náladu, utírat slzičky i vybízet k činorodosti.
Cédéčko Atlantik & Friends přišlo na svět díky souhře názorů řady významných postav někdejší doby i té dnešní, posunuté technologiemi a vnímáním.
Jak uvedl Karel Deniš, znalec hudebního dění českého i mezinárodního, hudební redaktor, dramaturg a spisovatel do brožurky k CD: „Staré hitovky dostaly aranžemi nelikvidačně novou podobu dodnes výborně fungující cover verze, osobité vlastní skladby a parádní zpívání, včetně toho vícehlasého, což dohromady bylo vždy zásadní atlantické poznávací znamení. Mám rád tu dobu, muziku i lidi. Těší mě, že jsem tomu mohl tehdy i dnes trochu prospět, je to kus mého života – a jsem si jist, že i těch vašich.“
Producentem se stal Bohuslav Klein, kytarista a zpěvák s originálním přednesem, a také excelentní právník, který zasáhl svou erudicí nejen do vývoje populární hudby u nás, ale zejména do novodobých dějin advokacie. Manažer a podnikatel, který neztratil srdce přesto, že musel často naslouchat pouze rozumu. K cédéčku napsal: „Jsem rád, že jsem se již ve značně přezrálém věku stal hudebním producentem, a mohl tak podpořit tenhle nádherný projekt.“
Ten, kdo se do jeho hlasu zaposlouchá, mi možná dá za pravdu: I ve značně přezrálém věku by bylo hříchem končit písničkami na tomto CD. Jeho projev pasuje k době dávné i dnešní a je naprosto jedinečný svým sex appealem, který prýští na plné obrátky, vyvěrá z názoru na život, je mírně sarkastický, odmítavý i vábivý, pro ženy na hranici možností. Pane Kleine, zpívejte, prosím, dál!
Jan Vacík má v případě CD Atlantik hlavní roli. Nejen jako organizátor myšlenky a lidí kolem, ale také jako excelentní zpěvák, skladatel i textař. Proslulý operní tenor, který se na dráhu vážné hudby vydal poté, co se natrvalo rozhodl v 80. letech žít v zahraničí. Do Čech se vrátil po sametové revoluci a od té doby hostuje například v Národním divadle a na všech významných operních scénách u nás. Jeho doménou jsou však nejslavnější operní pódia světa, milánskou La Scalu nevyjímaje. Ctí disciplínu a píli. Když zpívá, ženy pláčou. Jeho hlas je nekonečný. Šeptá, hladí, provokuje, miluje. Stále. I když mlčí, zpívá.
V knize Big Beat 1960–1972 (Kapitoly z hudební historie Táborska 1960–1972 od Karla Deniše) se k Atlantiku uvádí: „Kapela zkraje roku 1967 sice neměla trvalého bubeníka, zato na podzim získala své zlato v hrdle – dnešního operního tenoristu, mimo jiné pražského Národního divadla. Pro táborskou hudební scénu ho objevil právě Petr Votýpka. Ačkoli měl Honza příšernou úzkou kravatu na gumičku, s Atlantikem si zazpíval píseň Vyznání… Po prvotních rozpacích byl Vacík do Atlantiku přijat. Byl tu však malý problém: na jeho silný hlas bylo potřeba sehnat speciální mikrofon. To se nakonec podařilo a Atlantik měl nového zpěváka.“
A Jan Vacík k této době napsal: „Začínal jsem v kapele Lightnings, naše první bedny byly z ukradených králíkáren, hráli jsme na rádio, které mělo reprák, co vydržel tři koncerty, než odešel, a jeden mikrofon, kam jsme se vešli všichni. Na gymnáziu jsem koketoval s různými kapelami, zazpíval si s nimi vždy tak písničku, dvě. A když se vrátil Petr Votýpka z vojny, tak jsem se dostal do Atlantiku. To mi bylo, myslím, 16 let. Vznikla sestava, která trvala nejdéle, a šlo o nejslavnější éru Atlantiku.“
Cédéčko je spojení hlasů andělů i ďáblů, je to vzpomínka, která se vpasovala do stárnoucí současnosti s noblesou.
Poslouchat koncert této kapely nyní v Táboře pro mne znamenalo jedno: uvědomila jsem si, že život nezačíná ani nekončí, ale plyne. Uvědomila jsem si, kolik dobrého, veselého, krásného a inspirativního může člověka potkat, když chce vidět, slyšet a naslouchat. Když se nebojí přidat. Když se předčasně nevzdá. Možná to zní hloupě v době, kdy komunikujeme ne prostřednictvím vztahů, ale přes mobil. Je to muzika, která patří generaci, jež nyní předává kousek sebe té další, aniž to ta či ona strana tuší. Moc se o tom totiž nemluví.
Jana Vacíka znám od roku 1978. Končila jsem fakultu žurnalistiky na UK, jednou odpoledne zastavil ve škodovce u studentské koleje a přinesl mi kytku karafiátů. A smál se. Od té doby se v mém životě objevoval a ztrácel, snažila jsem se mu porozumět, a možná on věděl o mně víc než já o něm. Neuposlechla jsem, když mi doporučoval, abych takříkajíc nechala plavat profesi a business, protože se to tluče s psaním poezie, která ke mně patřila jako voda, vzduch i oheň. Tyhle dvě kategorie jsou neslučitelné, to nemůže fungovat, nabádal mne. Piš, ale nepodnikej. Neposlechla jsem, protože jsem věděla, že přebytky energie mají možnost vlévat se do sebe navzájem.
CD se natáčelo letos v lednu až červnu v Čechách a Německu mobilním studiem Dreamsound Studios Jana Vacíka juniora. A na koncertě slyšet a vidět jeho i druhého syna Jana Vacíka, Patricka, je další požehnání. Je dobře, že je otec zasvětil do kategorie, která lidstvo provází od nepaměti a kultivuje jeho cítění. Nemám hudební vzdělání, natož praxi, a o hudbě jsem nikdy nepsala. Myslím však, že právě takové blesky z čistého nebe by měly kulturou národa prolínat mnohem více než dosud. A hlavně – mělo by se muzicírovat živě, v kruhu rodinném, firemním, mezi přáteli, znova na čajích. V Čechách to tak bývalo zvykem stejně jako je nyní samozřejmostí mít počítač v kapse.
Nevím proč, ale poslední písnička cédéčka se jmenuje Kde je. Hudbu složil Jan Vacík na můj někdejší text, který bůhví kam se poděl… Zpívá Bohuslav Klein hlasem, který mi brousí podrážky od 31. srpna 2019 dodnes. Netuším, proč se ta blues písnička na cédéčko dostala, ale vím, že stát mezi dvěma osobnostmi, jako jsou Jan Vacík a Bohuslav Klein, je pro mne neuvěřitelná motanice náhod, které prý neexistují, a pocta nad jiné. Zjistila jsem totiž, že každý příběh má svou velkou žízeň, o níž se fantazii ani nezdá.
Eva Brixi
otázka pro Jana Vacíka:
Hodně písniček jste napsal sám, texty i muziku. Prosazoval jste také, aby bigbeatové kapely měly část svého repertoáru z vlastní dílny. Proč?
Pokud se hraje k tanci (známé hity a rytmická muzika, pár evergreenů…), nemusí mít kapela vůbec vlastní tvorbu – jde o aplikaci talent = peníze! Ale jde-li o opravdový big beat, měla by každá kapela mít svou „tvář“, tedy hudební, to znamená vlastní tvorbu! Bez tohoto projevu jde o zábavu (zcela jistě nutná záležitost), ale kapela s vlastní tvorbou posunuje kulturní hodnoty, vyjadřuje a zaznamenává jistý úsek historie, čímž evokuje v posluchači zvýšenou pozornost, tedy podněcuje myšlení. Tím se automaticky zvedají nároky posluchačů a tím se vytváří rovněž podmínky pro zachování určitého úseku dějin kultury, a to zase přispívá k zachování tradice! To je móóóc důležitá potvůrka v jakékoli lidské činnosti! Mé texty byly zkraje naivní, pubertální, romantické (jak můj třídní profesor konstatoval: Vacík – romantické střevo s duší básníka), později začaly znázorňovat dění kolem nás (nastalo hlubší vnímání běžných problémů) a přinášely konfrontace s režimem a byly zakazovány. Vždy jsem si přál mít vedle sebe člověka, který by, tak jako já hudebním srdcem, vyjadřoval slovo a rým srdcem poetickým.
Závěr: každý řezbář řeže jinak, každý malíř míchá barvy jinak atd. Tím se prostě zvedá práh kulturního vnímání, úrovně myšlení a lidské kvality!
otázka pro Bohuslava Kleina:
Kus vašeho života nepatřil jen advokacii, ale dříve právě big beatu, hrál jste na kytaru a zpíval. Nevrátíte čas?
Nikdy jsem nepřestal hrát a zpívat. Jednu dobu jsem měl dokonce současně 27 kytar. Když jsem prodal dům, nechal jsem si jich jen šest, ale pak jsem stejně ještě další dvě přikoupil. Mikrofonů mám taky několik a reproduktorových beden jakbysmet. Hraju a zpívám téměř každý den. Na tom CD jen zpívám, ale nehraju, protože kluci, kteří tam hrají na kytary, jsou v tom mnohem lepší než já. A já jsem sice patřičně sebevědomý, ale mám (aspoň doufám) už i sebereflexi.
(tz)