Jaroslav Dušek
Jaroslav Dušek se už stal pojmem, jako herec i jako duchovní autorita. Nic této pověsti nezůstal dlužen ani ve svém nejnovějším představení Sláva strojů a měst. Vzniklo v Divadle Na Jezerce, kde jsme ho požádali o rozhovor.
Čím vás tak zaujala stará knížka Jaromíra Rašína, že jste se ji rozhodl uvést na pražské jeviště?
Autorem je synovec prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína, pozoruhodný muž, překladatel z latiny a řečtiny, ředitel pojišťovny. Na svém statku, kam denně z Prahy dojížděl, se věnoval přírodě a meditaci. Napsal knížku Sláva strojů a měst, která vyšla před
90 lety. Vše, co tehdy napsal, sedí i na dnešní dobu. Dva američtí inženýři a německý redaktor přijedou navštívit českého včelaře. Chtějí se od něj dozvědět některá tajemství. Prozradí, že jejich hlavní zájem je soustředěn na umělé tvoření lidí. Chtějí se dozvědět tajemství plodnosti, jak je možné, že jedna včelí matka dá život 50 000 včel. Text předlohy jsme zkrátili, ale neměnili až na dvě vlastní věty, nebo spíš výkřiky, jinak je to původní Jaromír Rašín. Celá hra je o střetu městského a přírodního pojetí a má konotace k dnešní době.
Z představení Sláva strojů a měst
Můžete vyjádřit poselství této hry? Co si z ní může divák, jak se říká, odnést domů?
To bych vám nerad říkal dopředu. Jsem staromilec a domnívám se, že umělecké dílo si samo nemá dělat reklamu a vykládat, o čem je. To ať si každý pochopí, jak chce.
Ale člověk by měl mít alespoň základní představu, na co do divadla jde.
Divák předem nemusí vědět, na co jde. Je lepší, když předem toho moc neví. Dílo má být takové, že se to během něho dozví. Jde o akt setkání. Jestli by to přesto mělo mít poselství, pak jím je souhra. Soulad, souznění, harmonie, spolupráce, ať v přírodě, ve vesmíru, ať mezi lidmi a zvířaty a rostlinami. To je to, co nás zajímá. Proto hru nenacvičujeme, necháváme ji vznikat. Ať to tedy vzniká a my před premiérou ani nemůžeme říct, co to bude. Nevíme. Knížka spíš klade otázku, autor se ptá na vývoj lidstva. Před stoletím už se mu zdá, že civilizace je nějak horečnatě nemocná. A pro nás je zajímavé to číst, když žijeme něco stokrát horečnatějšího, šílenějšího. Rašín už tehdy považuje města, civilizaci za něco, co příroda nečekala, nebyla na to připravena.
Už tehdy si někdo uvědomil, že takhle to dál nejde, že si nemůžeme dělat, co se nám zlíbí?
Vždycky ten život, vesmír, nebo jak tomu chceme říkat, nás k tomu dotlačí. V povaze lidské bytosti, zejména v povaze bělocha, je jistá nenechavost, touha do přirozeného chodu zasahovat a vymyslet něco lepšího. Jsme ti, co neustále zkoušejí nějaké slepé cesty, nás baví vběhnout do slepých uliček a pak zjistit, jaký je to labyrint. Člověk rád bloudí v labyrintu vlastních myšlenek.
Vaše představení je právě o tom?
Ano, to víte! Ale život nespěchá, má čas.
Pochopil jsem správně, že ve hře nechybí ani optimistický pohled do budoucna?
Jistě, tam je oboje. Obsahuje vize děsuplné i nadějeplné.
Na Jezerce jde o vaši první režii?
Ne, ale tady nejde ani o klasickou režii. Režíroval jsem jiné věci, například v Divadle
Archa operu, dělal jsem Krále Ubu v Divadle v Řeznické, za mlada jsem režíroval nějaké kousky v Žižkovském divadle. To by se dalo označit za režii, seděl jsem v hledišti a dělal jsem režiséra. Tady jsem principálem, který hraje, běhá po jevišti, režírujeme se spíš sami navzájem.
Ptám se na to, protože režie, i to principálství, má blízko k managementu, spojit lidi za nějakým cílem, ne třeba ekonomickým, ale uměleckým.
My to máme víc jako v jisté japonské továrně. To mi někdo vyprávěl, že jel do Japonska, byl tam v jednom japonském podniku a ptal se, kdo je tam ředitel. Odpověděli mu: „To ještě nevíme, ale bude to jeden z těhletěch tří. To se ukáže časem!“ Tohle je náš přístup, necháváme vykrystalizovat, kdo to vlastně bude.
A vaše režijní metoda?
Mám takovou jednoduchou – dělám takového rezonujícího diváka. Informuji herce o tom, co vidím, co z toho vyplývá. A ověřuju si, jestli oni to zamýšlí, co vidím, nebo chtějí dělat něco jinýho. A tak se navzájem domlouváme.
mnoho úspěchů hře i lidem v hledání souladu s přírodou popřál Pavel Kačer