Jaroslav Svoboda
Každý večer si přečtu kousek. Kniha Ekozahrady od Jaroslava Svobody má 352 stran. Text, to nejsou obyčejné řádky, návod, odborné sdělení. Jednotlivé kapitoly jsou filozofií života, inspirací k potěšení, které nekončí. Listováním v této publikaci si tvořím sametový závěr dne. Naslouchám a učím se, hledám další souvislosti. Témuž autorovi a jeho paní Ladě Svobodové vyjde v dubnu opět v nakladatelství Smart Press další publikace, tentokrát o 540 stranách. Bude se jmenovat Zelenina z ekozahrady – pro radost i soběstačnost. Je to téma ne aktuální, ale přímo akutní, které podle mne tvrdě soupeří s vlivy nejmodernějších technologií, neurózami a blázinci. Jak hledat energii v zahradě i v sobě a jak používat zdravý selský rozum, nám Jaroslav Svoboda naznačil ve svých odpovědích:
Ekozahrada a její přínos pro život člověka je docela velké téma. Ale co je to vlastně ekozahrada?
Ekozahrada se vytvoří tím, že na pozemku vysazujeme a podporujeme rostlinnou i živočišnou pestrost. Díky tomu i v lidmi vytvořeném ekosystémku začnou fungovat přírodní principy. Ty tu byly miliony let, narozdíl od člověka a jeho péče, takže mohou fungovat i na zahradě. Je tu ale naše potřeba mít třeba vysoké výnosy a vytvářet estetiku dle našeho gusta. Musíme to nějak prolnout dohromady. Příroda má své způsoby, jak skládat a hýčkat rostlinná společenstva. Zahradničení v souladu s přírodou je o hledání rovnováhy mezi přírodním vývojem ekosystému, napodobováním toho procesu a lidskou představou zahrady. Volná příroda nikdy lidskou péči nepotřebuje. Zahrada jakéhokoliv typu samozřejmě zásahy od člověka vždy vyžaduje, jinak by se ze záhonků i louky stal postupně prales. Naše péče o zeleninu i výsadby dřevin například spočívá hlavně v mulčování povrchu půdy a vytváření stále větší harmonie celku. Důvody, způsoby a materiály popisuji ve svých knihách na desítkách stran, sem by se to nevešlo. Každá tato věta by se dala rozvinout do mnoha kapitol.
Jaké má výhody oproti jiné zahradě?
Je v tom velká hravost a údržba není tak striktní. Když na klasické moderní zahradě přeroste trávník, je to nesnesitelné. Když v ekozahradě pokosíme loučku o měsíc později, a třeba i jen jednou nebo dvakrát ročně, nic se nestane. Ekozahrada bývá zpravidla navržena tak, aby produkovala příjemné zpestření jídelníčku všemi možnými plody, listy i hlízami.
Bydlím v rodinném domě a pozemek kolem je docela velký. Pěstuji zeleninu, bylinky, kytičky, ovocné stromy, ale spíše intuitivně a bez velké vědy, výnosy nic moc, času málo… Mohu se s tím spokojit?
Je naprosto svobodné a dobrovolné, jaké výnosy se rozhodneme ze své zahrady mít. Je to čistě o nadšení. Zároveň je na větším pozemku velmi snadné být soběstační, zeleninou, ovocem, ořechy, kaštany… Ale nemusí to být cílem každého, kdo si tyto zahrady vytváří. Pokud se rozhodnete záhonky nemít, pouze dřeviny a trvalky, pak jednoletou zeleninou soběstační samozřejmě nebudete a nemusí vám to vadit. Je to o prioritách a touhách. Někdo si může založit ekozahradu, kde vyseje květnatou louku, vysadí pár stromů a několik desítek keřů, pár trsů kvetoucích trvalek a může být do konce života šťastný jen se zpestřením jídelníčku a krásným prostředím.
My většinu naší potravy máme vlastní, máme i přebytky, které rozdáváme, mohli bychom se s přehledem označit za soběstačné.
Ale pro tu pestrost, radost z ochutnávání a interakci se světem si rádi koupíme potraviny, jež se nám pěstovat nechce nebo nedaří nebo u nás nerostou – třeba biobanány, pistácie, kokosové ořechy, vynikající raw výrobky, se kterými se tu roztrhl pytel, čokolády bez cukru nebo různé obilniny a luštěniny, které zrovna teď nemáme ambice a chuť si pěstovat vlastní. Pokud bychom se bavili o množství potravy nutné k životu, tak si dovolím tvrdit, že k naprosté soběstačnosti základní pestrou potravou na již založené větší permakulturní zahradě postačí dát tomu tak tři hodiny týdně během sezony a vytvoříte v klidu dostatek jídla na celý rok pro celou rodinu. Nás tvoření venku baví, tak tomu věnujeme více času, chceme obrovskou pestrost, včetně mnoha kvetoucích keřů a okrasných trvalek (máme sbírky kosatců, denivek, pivoněk, bambusů…), ale to je dobrovolné, abychom se nějak zabavili! Příkladem naprosté snadnosti jsou dýně – když už máme záhony, hodinu trvá na podzim navozit hnůj a mulč, půl hodiny výsev semen na jaře a dvě hodiny sklizeň úrody na podzim. Stovky kil dýní třeba deseti odrůd na celou zimu a jaro „levou zadní“. Každý to zvládne. S ovocem je to ještě snazší. Když stromy jednou plodí, jediné, co děláme, je sklizeň a odnesení přepravek do sklepa. Celou zimu máme jablka a hrušky mnoha podzimních, raně zimních a zimních odrůd, které postupně dozrávají… Je to tak snadné! V nové knize jsme koloběh celého našeho zeleninového roku podrobně popsali a nafotili. Záleží na každém, kolik potravy chce mít z vlastních zdrojů a zda si pro to založí vhodný pěstitelský systém.
Také se mi líbí zahrady ve stylu únosné divočiny, tedy nevyumělkované, žádný styl městských parků a betonových kreací, takové, které dávají člověku úrodu a pocit svobody. Co vy na to?
Připadá mi to tak normální, nebýt otrokem vyumělkovávání, ale v ušetřeném čase se radovat, žít. Je to o rovnováze mezi „únosnou divočinou“ a plodností zahrady. Jde to obojí skloubit docela dobře.
Plevel je pro každou zahradu nekonečný příběh. Vy si s ním však umíte poradit, dokonce víte, jak to udělat, aby sloužil…
Rozhodně bych rád uvedl na pravou míru, že ani v permakulturní zahradě si plevel nehýčkáme. Pouze ho nevnímáme jako nepřítele, ale jako snahu přírody vyléčit a ochránit narušenou půdu. Plevel na povrchu odhalené půdy funguje jako náplast nebo strup na zraněné pokožce. Ve stabilním ekosystému na humózní půdě pokryté listím a organickou hmotou plevel prostě neklíčí a neroste. V Boubínském pralese pod buky nerostou bodláky a lebeda. Všechna orná půda, kterou dnes nazýváme pole, byla kdysi pralesem. Tak vznikla úrodnost a tak ji můžeme vracet i do vyčerpané půdy. Proto využíváme pěstitelské metody napodobující pokročilé fáze sukce (vývoje přírodního ekosystému), narozdíl od zažitého zahradničení, kdy povrch půdy zůstává narušený a odhalený. Například pro pěstování zelenin využíváme jako ideální povrch záhonů hojně štěpku z větví dřevin (nikoliv kůru jehličnanů!) a mnoho různých dalších mulčů. Důležité je hospodařit bezorebně, kdy se prostě neryje. Půda je zdravější, nadýchaná, ale nesmíme po ní šlapat a zhutňovat ji. Děláme záhony úzké a chodíme kolem nich po cestičkách. Plevel, léčitel poškozené půdy, skoro nemá kde růst.
Jak tedy může laik založit ekozahradu a co je nejdůležitější v péči o ni? Je to zvládnutelné?
Především je potřeba začít. Učit se to za pochodu, studovat průběžně různá moudra, dotýkat se Země. Když je někdo ponořen jen v teorii, pochopit to nemůže. Když to začne prostě dělat, spousta věcí člověku najednou začne docházet automaticky. Každý si musí udělat vlastní chyby, vždyť o nic nejde. Život je jen hra, zahrada je hra. Pěstujte, tvořte a radujte se ze života, protože zahrada se nikdy nedá „dokončit“. Je to neustálá změna, vývoj, plynutí. Lidé si obvykle dělají stres s nějakým cílem, kterého musí dosáhnout. Ale nic takového neexistuje. Cesta je cíl a měla by člověka bavit a dávat mu smysl.
Patří do ekozahrady hnůj?
No jasně. Koňský, slepičí, lidský… každé hovínko podporuje úrodnost půdy, stačí ho zkompostovat. Slamnatý koňský hnůj používáme přímo jako mulč kolem nově vysazovaných dřevin nebo na záhony. V začátcích bývá půda chudá, málo živá, potřebujeme dodat dusík v přírodní podobě a organickou hmotu.
Mohu si ekozahradu ohradit místo klasickým plotem třeba řadou keřů, jako je šípek, trnka, nebo nechat zarůst maliním a ostružiním? Takovou hradbou zaručeně žádný zloděj neprojde…
Určitě, ale je třeba si předem uvědomit, že tyto pichlavé rostliny se mohou rozrůstat a posílat do stran nepříjemné šlahouny. Vedle chodníku by bylo příliš mnoho práce to udržet, zatímco někde v sousedství s lesem nebo polní mezí je to ideální. Do volně rostoucích keřových živých plotů doporučuji ptačí zob, svídu krvavou, svídu bílou, zimolez obecný, šípkovou růži, dřišťál obecný, kalinu obecnou a meruzalku alpskou. Trnka a divoké ostružiny se šíleně rozrůstají podzemními výběžky, na to pozor. Trnky sázím pro ptáky do odlehlých rohů pozemku, pokud to nemůže vadit ničemu, co je za plotem.
Kdy s proměnou zahrady na eko začít? Zjara, nebo na podzim?
Kdykoliv, vždycky je zrovna na něco vhodný čas. Pokud se jedná o sázení, nejlepší čas je pozdní podzim, dřeviny během zimy mohou kořenit, je dostatečně vlhko, netřeba nikdy zalévat. Jen kolem nich zamulčujeme.
Vnímá zahrada naše nálady, vztah k ní?
Okolní živý svět nás určitě plně vnímá. Důležitější otázkou však je, zda my ho vnímáme. Tím je třeba začít, otevřít své smysly, otevřít se živé dýchající voňavé přírodní energii. Města, shon, mikrovlnné záření mobilů a wifin učí lidi zavřenosti. Protože kdyby se v tomto tlaku člověk plně začal vnímat a otevřel se, začal by pociťovat silné nutkání k úniku. Čím víc jsem otevřen přírodě a čím kvalitnější stravu jím, tím méně času se mi chce trávit ve městech.
Doporučuji začít častým chozením do lesa, v jakémkoliv počasí, sám, nemyslet na nic, vnímat stromy, zem, jít chvíli bos. Tak se každý může dostat k sobě, začít cítit vnitřní touhy, směřování, navigaci duše. Mnoho lidí s tím začne, až když se psychicky začnou hroutit, nebo si vytvoří nějakou nemoc a pochopí, že nemá na vybranou, jestli ještě chce žít. Není potřeba čekat na tento bod, je radostnější se rozhodnout pro sebevnímání dobrovolně…
Naše zahrada má několik hektarů, je to rodový statek. Kdykoliv tam vstoupíme, odněkud přijedeme, ta atmosféra je prostě nádherná. Naprosto nás oblažuje a léčí. Když do své zahrady vkládáme lásku, tvoříme spolu s ní, mnohonásobně se to vrací. Proto ale na svůj pozemek bereme jen lidi, kteří jsou vnímaví, citliví a jsme s nimi plně v souladu.
Myslím si, že každý člověk by měl mít na Zemi své místo, o které se stará, zušlechťuje ho, oživuje, komunikuje s ním. Život v autech a kancelářích nebo jen občasná dovolená někde venku nemůže vynahradit ten tep a rytmus blízké „intimní“ přírody, kterou je osobně vytvořená ekozahrada.
ptala se Eva Brixi