Dostala se mi do rukou publikace Reklub 1927–1949, kapitoly z dějin československé reklamy, která postihuje, jak název naznačil, roky 1927 až 1949. Autorem je osobnost, která se oborem zabývá vlastně celý profesní život – prof. PhDr. Dušan Pavlů, CSc.
S chutí jsem zalistovala…
Nejen že téma je více než zajímavé a potřebné (netušila jsem, že toto inspirativní období zatím nikdo systematicky nezmapoval). Především téma poučné pro dnešní svět reklamy, který se od toho z minulého století liší zejména tím, jak člověk nezřízeně propadl technologiím, číslům a měřitelnosti všeho místo toho, aby kultivoval například vztahy. Odborná publikace je také ukázkou seriozního badatelského přístupu, který jde do podrobností nevídané hloubky, pracuje s fakty a příklady a systematicky osvětluje, jak to tehdy vlastně všechno bylo.
Jak se píše v předmluvě, publikace má ambici prokázat, že právě Reklub – Reklamní klub československý, byl hlavním organizátorem reklamního života v Československé republice v první polovině 20. století, byl hlavním představitelem reklamní teorie, byl rozhodujícím inspirátorem a iniciátorem řady podnětů vůči státním správním orgánům ve věcech regulace reklamy… V úvodu knihy se poznamenává, že s nástupem digitální podoby šíření informací, jenž charakterizuje zejména 90. léta minulého století, zmenšil se až vytratil zájem o všechny předchozí formy komunikace v oblasti masového sdělování… jako by digitální média jako absolutní vítěz brala vše, byla představitelem jediné budoucnosti… stejný trend je možné pozorovat i v oblasti reklamy – marketingové komunikace. Dále autor připomíná, že z vývoje lidské společnosti víme, že objevení nových sdělovacích nástrojů neznamená automatickou negaci dosavadních sdělovacích forem a zavržení předchozích médií. To je třeba mít na paměti a nepropadat panice v hledání vhodného mixu jednotlivými vydavateli; vím, že každý vydavatel právě ten optimální mix hledá.
A právě potvrzení této skutečnosti by bylo vhodné učit chápat i mladou generaci specialistů, kteří se v marketingové komunikaci pohybují. Měli by znát alespoň kousek historie, její nápovědu, souvislosti, jež přináší, i v nich hledat pravdy, odkazy a inspiraci, moudré myšlenky.
Mezi některé z nich jistě patří i ty, které se ve formě ilustračních dokumentů v knize objevují. Třeba na str. 194 se poukazuje na umění jednat s lidmi, což je dnes velmi žhavé, nebo na str. 182 je kapitola nazvaná Reklama jako součást kultury. Ta vybízí čtenáře k zamyšlení. Je-li opravdu reklama součástí kultury, měla by mít tisíce atributů kromě jediného: neměla by vést k tomu, aby se lidé stávali bezmyšlenkovými konzumenty. I reklama by měla svým způsobem kultivovat. Vztahy, zájem, důvěru, chuť nakupovat, věrnost ke značce. Zdvižený prst směrem k těm, kteří se domnívají, že mohou působit v reklamě, aniž o ní něco vědí. Těžko se mi to píše, když vím vážím si toho, že výjimky potvrzují pravidlo, když sama ctím kreativitu nade vše, nápad a celoživotní improvizaci.
Eva Brixi