Bývaly časy, kdy jsem se nebála jít jako přespolňák cestou domů nad ránem z diskotéky lesem či podél pole zkratkou. Genetické dispozice mi nadělily sílu, odvahu i rychlé „kecky“. Když mě dva pobudové kdysi přepadli a chtěli po mně moji první výplatu, kterou jsem si večer hrdě z redakce nesla v peněžence, měla jsem štěstí, utekla jsem jim. Dnes už mám strach a také vím, že ne všechno je o svalech a rychlosti, pokud se člověk potřebuje ubránit nástrahám, které na něj číhají ne na každém, ale třeba na pětistém kroku. PhDr. Radim Pavelka, Ph.D., je vedoucím oddělení úpolových sportů na Univerzitě Karlově – Fakultě tělovýchovy a sportu, garantem výuky bojových sportů tamtéž a hlavní instruktor a jednatel organizace pro výuku sebeobrany ve spolku Sebeobrana Praha, z.s. Je také diplomovaným trenérem karate I. třídy, v kterém je držitelem 4. dan. Dále potom spoluautorem několika publikací, např. titulu Sebeobrana – Nebuďte snadnou obětí!, a má 20letou praxi v oblasti bojových sportů. Nejen proto mu patřily následující otázky:
Populární téma: sebeobrana. Avšak nejen populární, ale asi i nanejvýše aktuální. Napadá mne: cožpak je svět opravdu tak zlý, že bychom měli ve větší míře, a zcela účelově, pomýšlet na sebeobranu? Dříve šlo v našich zemích o exotický sport, o radost z umění, které může napomoci při zvláštních situacích. A spíše utužit mysl, sebeovládání, podpořit smysluplnou filozofii života…
Dříve byla sebeobrana chápána jako sport. Respektive synonymum pro judo nebo karate. Ale pokud se cvičenec ocitne v reálné sebeobranné situaci, karate pravděpodobně nebude stačit. Ani judo. Na ulici neexistují pravidla, na která je cvičenec zvyklý, a mnohdy si uvědomí, že tady se může odehrávat boj o život. A to už je celkem slušná stresová situace, se kterou se při tréninku nesetká. Dnes je sebeobrana chápána jako systém cvičení a postupných kroků, abychom na ulici obstáli. Nejde jen o fyzické zneškodnění nepřítele, ale především o preventivní chování a taktické rady, jak jednat. Tyto systémy nejsou sportem s pravidly, učí jedince, jak zlikvidovat útočníka, jak přežít. Některé systémy z blízkého východu se v dnešní době staly ale také fenoménem a chodí je cvičit lidé, kteří by ani dřív na to karate či judo nešli. Nejde však o radost z umění pohybu, ale z pocitu, že umím víc než ostatní a budu na sebeobrannou situaci připravený. Když sledujeme média, může se nám zdát, že je svět čím dál „zlejší“, ale nemyslím si, že to tak docela platí. Minimálně v České republice. Násilných trestných činů není více než v minulosti, jen se o nich ve větší míře dozvídáme.
Vy se tématu věnujete již 20 let. Nejenže řadu sportů vyučujete, ale také propagujete opodstatnění a účel bojových sportů. Proč jdete zrovna tímto směrem? Byla to náhoda, která neexistuje? Osudová dělicí čára?
Pohybuji se v bojových sportech opravdu poměrně dlouho. Po závodní kariéře jsem hledal cestu, jak být prospěšný nejen tím, že budu vychovávat další sportovce a posléze trenéry, ale přemýšlel jsem také o tom, že bych mohl své zkušenosti zužitkovat i ve prospěch běžné nesportovní populace. Mám zkušenosti z mnoha bojových sportů, a tudíž mám možnost vybrat ty nejjednodušší techniky, které jsou opravdu účinné, a naučit je „normální“ lidi. Žádné těžké techniky ani akrobatické kousky, které vypadají dobře, ale bohužel s realitou nemají nic společného. Troufám si říct, že právě ta znalost několika bojových sportů mi pomohla odhalit a vytvořit náš koncept sebeobrany.
Roste zájem veřejnosti o bojová umění? I jako laik bych si dovolila tvrdit, že ano. Je to opravdová potřeba lidí, nebo spíše hledání adrenalinu a snaha se odlišit?
Ano, zájem o bojové sporty roste. Lidi v sobě mají odjakživa rivalitu, touhu někoho fyzicky přemoci, ale v dnešní společností je tato zdravá lidská vlastnost potlačena. Proto hledají únik mezi sporty, které jim to dovolují. To, co lidé vyhledávají, se v průběhu času mění. V 80. letech to bylo karate, v 90. letech aikido, teď je to MMA apod. Ale ta hrstka lidí, která hledí i na užitečnost pro běžný život, hledá právě kurzy sebeobrany. A to se děje neustále, bez ohledu na to, které sporty zrovna „frčí“.
Myslím, že právě podnikatelé a manažeři mají o vaše znalosti zájem. Vedete lekce, kroužky? Podnikáte sám v tomto oboru? Kde lze získat další informace?
Je pravda, že naše klientela se z většiny rekrutuje z řad vysokoškolsky vzdělaných lidí. Nevím, jestli je to dáno tím, že se zároveň pohybujeme na akademické půdě, nebo tím, kolik titulů lidé vidí u našich jmen. Ale je pravda, že náš koncept sebeobrany je tak trochu empiricky založený. Na základě nových zkušeností hledáme neustále dokonalejší metody, jak trénink vylepšovat. Vedle akademické působnosti na Univerzitě Karlově vedeme i různé kurzy sebeobrany v našem spolku Sebeobrana Praha. Na webových stránkách www.sebeobrana-praha.cz se dají nalézt veškeré informace ohledně základních kurzů sebeobrany, otevřených lekcí, až po speciální modelové situace.
A co je specifické pro tento business?
Typické je to, že se lidé chtějí naučit bránit strašně rychle. Ideálně za pár lekcí, a třeba dokonce proti noži. Neuvědomují si, že trénink je dlouhodobá záležitost, soustavná a je vše nutné opakovat a postupovat v didaktických krocích. Ale to je naše práce vymyslet koncept tak, aby byly kurzy efektivní, účelné a v rámci daných specifik těchto kurzů také zábavné. Dalším trendem je skutečnost, že se do kurzů hlásí lidé, kteří doposud pravidelně nesportovali. Takže ten progres trvá o něco déle, ale vždy se dostaví. Například náš základní kurz Level 1 trvá tři měsíce, a zaručujeme i u nesportovního jedince výsledek. Sportovně nadaní jedinci si často myslí, že když se věnují nějakému sportu, tak se musí zákonitě umět ubránit třeba jen útěkem. V terénu bohužel ale nikdy nevíte, do jaké situace se dostanete.
Když si vás najme, objedná firma a požaduje vedení kurzů pro svých například pět zaměstnanců, můžete vyjít vstříc? Jak vlastně výuka probíhá a co je výsledkem?
Ano, děláme i akce pro firmy. Buď jako zaměstnanecké benefity ve formě několikaměsíčního pravidelného cvičení sebeobrany, nebo jako teambuildingové akce sebeobranných modelových situací. Jde o to, že si klienti projdou předem vytyčenou trasu, během které musí překonávat překážky ve formě střetnutí s potenciálním agresorem. Naši instruktoři jsou vyškoleni, jak jednat, mají rozdané své role a mají speciální ochranné obleky, díky kterým si klienti mohou akci vyzkoušet naplno. Zaměstnanci firmy mají potom zpětnou vazbu o tom, jak by se zachovali v krizové situaci pod stresem. Kdo si to nikdy nevyzkoušel, neví, jak se zachová. Samozřejmě ve finále dostanou konzultaci s instruktorem, kde na videozáznamu rozebírají chyby.
Lze se také věnovat pouze jednotlivci? Za jakou dobu je šance, že „se něčemu naučí“?
Ano, individuální lekce pro jednotlivce jsou naší běžnou prací. Klientům, kteří nechtějí chodit cvičit s ostatními a chtějí individuálnější přístup, nabízíme VIP lekce, ve kterých zaručujeme rychlejší progres zdokonalení nejen sebeobranných dovedností. Zpravidla na sobě cítí člověk už po třech měsících určité změny v reakci na podnět, a hlavně je stabilnější po psychické stránce. Jinou možností jsou otevřené lekce, kam může přijít kdokoliv kdykoliv bez ohledu na délku své cvičební praxe. Každá lekce je jiná, jinak tematicky zaměřená. Openclass jsou většinou pro lidi, kteří nemohou chodit pravidelně, nebo si chtějí po nějakém čase osvěžit již získané dovednosti.
A kdy může absolvent využít svých znalostí? Pouze když je napaden?
Paradoxem je fakt, že my učíme něco, co nechceme, aby bylo potřeba využít. Takže ideálně vychováváme jedince i preventivním způsobem, aby se do sebeobranné situace nedostali nebo se z ní uměli vymluvit. Pochopitelně hlavní náplní tréninku je příprava na fyzický konflikt prostřednictvím technických prostředků sebeobrany (chvaty). Pokud si někdo chce uměle vyzkoušet (přiblížit se) reálnou situaci, může absolvovat již zmíněné modelové situace.
Pořádáte kurzy i pro ženy? Neztratí při tomto sportu kus své ženskosti?
Naše klientela jsou převážně ženy. Ale to neznamená, že nechodí i muži. Každý nahlíží na sebeobranu z různých důvodů a s různými cíli. Nemyslím si, že by žena ztratila kus ženskosti. Na kurzech většinou cvičí s instruktorem, do kterého si techniky vyzkouší naplno. Kdyby cvičila s kolegyní, pochopitelně by efekt nebyl takový. Kolegyně ji reálně nenapadne a nikdo přece nechce praštit přítele. Proto se instruktoři fyzicky aktivně zapojují do cvičení.
Liší se pojetí sebeobrany mužů a žen?
Cíl je stejný – zůstat naživu, pokud možno bez zranění a dostat se do bezpečí. Jen prostředkem mohou být různé techniky a taktiky. Záleží přitom nejen na pohlaví, ale obecně na předpokladech a možnostech každého jednotlivce. To, co bude například fungovat silnému, urostlému muži, nemusí zafungovat křehké dívce a naopak. A proto by sebeobrana měla být otevřený systém, který lze přizpůsobit somatotypu každého jedince.
ptala se Eva Brixi