Topíme se v záplavě informací. Co dělat proti zvýšenému cholesterolu,
jak si počínat, když ztratíme doklady, jak nezešílet, když nás opustí partner, co vymyslet, aby měla firma dostatek zakázek, jak přežít, když vypadne elektřina nebo jak si počínat, abychom se z dovolené vrátili zdraví. Ne každý nám však naznačí, jaká bezpečnostní rizika na nás v běžném životě číhají a jak s nimi pracovat, abychom uhájili vlastní život. Možná se vám to zdá trochu drsné myslet na horory na začátku léta, kdy s radostí pouštíme starosti k vodě. Patrně právě proto načasovalo knižní nakladatelství AUTREO vydání publikace Jak přežít nejen teroristický útok. Autorem je generál v záloze Ing. Andor Šándor (na snímku uprostřed), odborník na bezpečnostní poradenství. Shrnuje četná užitečná doporučení, co dělat, když… Měla jsem možnost se ho zeptat:
Terorizmus má řadu podob, ale nevím, jestli pouze jeden cíl. Jak ho vnímá Evropa? A jak běžný občan České republiky?
Je potřeba si uvědomit, že terorizmus s námi je, byl a bude. Budou se však měnit aktéři, cíle i prostředky, jak terorizmem dosahovat požadované cíle. A jak reaguje Evropa? Špatně. Stejně jako USA se soustředila na řešení následků. Evropa nedokáže působit proti terorizmu preventivně. Pokud ale Evropané nebudou schopni řešit příčiny a budou zmatečně zvládat migraci, potom budou teroristické útoky narůstat. Jedním z projevů je určitý počet zabitých lidí, ale tato čísla jsou poměrně malá v porovnání s úmrtími při jiných neštěstích.
Na druhé straně je třeba si říci, že například média vytvářejí přesně to, co teroristé potřebují: všeobjímající pokrytí informacemi ve snaze vědět, co se stalo, ještě než nastane sčítání obětí. A to je nebezpečné. Proč nahrávat na smeč?
V této souvislosti bych připomenul jiná fakta, která v knize uvádím: Každý rok na silnicích Evropské unie zahyne 25 000 lidí, a to nás, na rozdíl od terorizmu, nechává v jistém slova smyslu naprosto klidnými. Množství útoků i mrtvých kvůli islámskému terorizmu je ve srovnání s oběťmi dopravních nehod „zanedbatelné“, je to asi jedno procento ze všech teroristických akcí. Organizace IRA má za dobu své existence na svědomí 3500 lidí, baskická ETA asi 1000 obětí, dále si své oběti vybraly v minulosti různé levičácké extremistické organizace… a islámisté. A mluví se nejvíce právě o nich.
Málokdo možná ví, že před rokem 1989 bylo v Evropě útoků více, nebyly však tak hrozivé a také se méně medializovaly. A ještě jedna věc – terorizmus nebyl tak globální jev jako dnes. Uvědomme si, kolik lidí umírá na civilizační choroby, vraždy a násilí jiného charakteru, než je terorizmus. A to bereme tak nějak jako samozřejmost, místo toho, abychom byli na poplach.
V roli autora publikace pro širokou veřejnost předáváte řadu užitečných rad, nad nimiž je dobré v klidu popřemýšlet a vzít si ponaučení. Doporučil byste knihu spíše ženám než mužům? Kdo vnímá uvedená rizika lépe?
O tom jsem nepřemýšlel, tedy takříkajíc genderově. Knihu jsem pojímal tak, abych upozornil, že každý člověk je primárně odpovědný sám za svůj život, měl by se umět postarat sám o sebe a své nezletilé, příbuzné dospělé, kteří to například s ohledem na věk či nemoc nedokáží sami. Myslím si, že dnes model žena-domácnost a muž-zaměstnání už moc nefungují. Že preventivní přípravy například na blackout, na dovolenou, výchova dětí ke správnému počínání na sociálních sítích je věcí obou rodičů, obou partnerů. Nerozlišuji, kdo zač odpovídá, kdo má dětem vysvětlovat, že je svět internetu stejně nebezpečný jako ten opravdový. Snažil jsem se jasně a srozumitelně naznačit, jak se připravit na to, že nás může potkat tsunami, zemětřesení nebo bombový útok. A jak významná je prevence, pokud ji člověk nepodcení. Častokrát proto opakuji, že štěstí přeje připraveným.
Nehřešíme na to, že jsme desátou nejbezpečnější zemí světa?
Spíš bych potvrdil, že předcházení problémům v mnoha oblastech života bereme stále na lehkou váhu. Příliš dlouho žijeme v míru, dnešní generace lidí mého věku nezažila válku, nouzi, nejistotu. Neumíme docenit, jak dobře se máme. Ani pod vlivem světového dění nejsme obezřetní a nepředvídáme, nejsme připraveni na maléry. A to je velké minus. Hodně cestujeme, jezdíme do zemí, které jako celek nejsou bezpečné, myslíme si, že se nám nemůže nic stát. Opak je pravdou.
Nestrašíte nás zbytečně? Nevidíte potíže tam, kde nejsou?
Mohu vás ujistit, že nikoli. Nejsem ani postižen mým někdejším povoláním, ani zkušenostmi, které jsem za ty roky sbíral. Stojím rovnýma nohama na zemi a vím, co se ve světě děje. Cítím, že je potřeba lidem připomenout, že fotit je na cestách dovoleno jen něco a že kvůli tomu, abych co nejdříve poslal neobvyklý snímek na facebook, nemá smysl se nechat v té či oné destinaci zavřít.
A třeba blackout? To je opravdu reálná hrozba, už dvakrát tomu byla Česká republika velmi blízko. Na ten se lze ale velmi dobře připravit, protože víte, co se stane, co přestane fungovat, bez čeho je nutné se obejít. Chce to však domýšlet do absolutního konce. Stejně tak záplavy – z minulých let je třeba mít poučení stále před sebou. Problém je, že povodně budou vždy jiné.
Někteří odvážlivci starší generace jsou pro návrat k praktikám dávných let – učit člověka, jak se má chovat ve výjimečných, životu nebezpečných situacích, třeba během výuky ve školách. Sdílíte tento názor?
Současný stav nepoučenosti obyvatel bych nazval ignorací toho, co se může stát. Vždyť většina lidí neumí ani dát první pomoc zraněnému člověku přesto, že je to jejich povinnost! Proč myslíte, že vydržela ruská armáda za druhé světové války? Na 40 % vojáků přežilo, protože sami sobě nebo jeden druhém uměli a chtěli pomoct. Ta otázka, jak být připraven na krizovou situaci, je však velice široká a lidé by měli být poučeni. Domnívám se, že by stát měl občany vést k tomu, aby věděli, jak se v krizových okamžicích zachovat. Co udělat v případě evakuace, jak reagovat v ohrožení šíleným střelcem.
Po roce 1989 u nás vznikla demokracie, ale ne v pravém slova smyslu. Jsme slovem demokracie natolik opojeni, že si myslíme, že vše je dovoleno, a zapomínáme na to, že demokracie je o pravidlech, řádu i pořádku. A morálce. Na mnohé prvky prevence stát po sametové revoluci rezignoval. Myslím ale, že by měl právě stát nastavit pro lidi akceptovatelný způsob, aby byli připraveni na složité situace jak doma, tak na pracovišti, aby pochopili, že je to pro ně, pro jejich bezpečí. Že to není buzerace, ale způsob, jak se zachránit, dojde-li k problému. Měli bychom to trénovat tak, aby většina lidí o tom věděla, aby pochopila, jak to funguje.
Náš životní styl je možná příliš rozmařilý a často máme pocit, že za peníze si lze koupit všechno. Radost, štěstí, zdraví, bezpečí. Z vašich slov mi plyne, že vnímat rizika neumíme a zatím ani nechceme. Nesouvisí to tak trochu s morálkou, uznáváním hodnot?
Souhlasím s vámi. Když to přeženu, všichni si myslí, že život je o skandálech, děvkách a chlastu. Toto období mi tak trochu přijde jako konec římské říše. Hodnoty nejsme ochotni bránit, nejsme ochotni bránit matky s dětmi, ženy, smysl života. Nejraději bychom, celá naše společnost, někomu dali peníze, zaplatili za to, aby tuto morální povinnost vykonával za nás. Absentuje pochopení významu slova vlastenectví, nevíme, co je to vztah k vlasti. To je degradační. Chybí dlouhodobě láska k zemi, v níž žijeme, nikdo k té lásce nikoho nevede. Zapomínáme, kde jsme vyrůstali, co jsme dostali, že žijeme v míru. Ano, vím, v jistém slova smyslu je to generační záležitost, vždyť už 72 let uplynulo od konce druhé světové války. Nechce se tomu věřit. Přesto není možné zapomínat.
Tím spíš bychom měli vědět, co bylo vytvořeno, na čem zanechali stopy předci. Určitě vše dobré dělali pro to, aby se nám posléze lépe žilo než jim, abychom byli šťastnější než oni. A my jen lehkovážností, která je našemu národu tak trochu daná, to základní pošlapeme? Vlastním odhodláním bychom to vše, co máme, měli bránit, úročit to, pečovat o to. I to je důležitý předpoklad k tomu, abychom svou vlast dokázali ubránit, kdyby nás někdo napadl. Ne, nezacházím do extrémů. Stupeň uvědomění si těchto eventualit je v České republice velmi nízký. Margaret Thatcherová napsala v jedné ze svých knih něco v tom smyslu, že svět se po roce 1989 nestal nebezpečnější, ale jen my jsme přestali být pozornější, vnímavější. Něco na tom je. Lidé ztrácejí historickou paměť, a to není dobré.
Na druhé straně i rozumné chápání rizik je určitým stresem, člověk má pocit, že žije pod tlakem. Jak to vlastně pojmout?
To si každý musí umět vybalancovat sám. Rizika, obavy, strach, prevence, harmonie. Já vím, dobře se o tom mluví, praxe je horší. Člověk by měl být ale natolik zodpovědný, aby v danou chvíli věděl, co má dělat. Zda mu situace může přinést ohrožení života, nebo nikoli. Určitě je nanejvýš vhodné osvojit si základní principy sebeobrany. Každý civilista by měl být pozornější ke svému okolí, zároveň neprovokovat a poslouchat například pokyny policie, pokud už se v konfliktu ocitne. Místo toho jsou Češi neposlušní, benevolentní, rádi si dělají, co se jim zachce. Zejména Pražané. Ne vždy je dobré být vidět za každou cenu, pouštět do éteru selfíčko z každého kroku. Doporučuji sledovat, co se kolem mne děje, a zdá-li se, že se opravdu něco děje, utéct. Pozor, to není zbabělost. Vždy je důležitá kombinace vnitřní ukázněnosti s odpovídající mírou riskování. Není také nutné být nadmíru zvědavý. To se týká třeba našich cest do ciziny. Vyplácí se respektovat průvodce, tamní zvyklosti, nechodit vstříc nebezpečí. Není to adrenalin, který potřebujeme.
Jste praktik okamžiku. Dá se tréninkem zvládnout právě stres, strach, panika, vysoký krevní tlak, potlačit adrenalin? Alespoň trochu?
Upřímně – to umí asi jen pár speciálně cvičených lidí. S takovými odborníky by se mělo počítat při organizování velkých kulturních a sportovních akcí. Dokáží krotit, mírnit paniku, i když na druhé straně, vypukne-li, je téměř nezvládnutelná. Následky paniky jsou nedozírné a horší než důvody. To by si měli organizátoři hromadných akcí uvědomovat velmi silně. Proto i moje kniha nabádá k tomu, aby si čtenáři uvědomili, že podceňovat jistá rizika s ohledem na vlastní bezpečnost je hazard.
Jistá nebezpečí kolem sebe ostře pociťují podnikatelé, zejména ti, kteří svojí odvahou, invencí, šikovností dokázali vydělat velké peníze. Umíte jim poradit, připravit kurz o vlastní bezpečnosti na míru?
Určitě. Dělám na toto téma i přednášky. Jedno z mých doporučení je stanovit místo a roli bezpečnosti v předmětu podnikání. Aby bezpečnost a s tím spojené kroky majitele firem nepodvazovala, ale posilovala jejich business. Rád bych upozornil, že šéfové velmi často neumí chránit informace o záměrech, výrobě, projektech, klientech, zaměstnancích, podceňují prevenci, bezpečnost, špionáž. Měli by mít vypracovaná vlastní bezpečnostní a organizační opatření. Vezměte si třeba jen množící se kybernetické útoky, často pocházejí zevnitř firmy stejně tak jako odcizování citlivých údajů. Selhávají zaměstnanci. Ve své poradenské činnosti se tedy zaměřuji na to, abych nastínil, nač se zaměřit, aby bezpečnost podnikání majitel nepovažoval za cosi, co ho obtěžuje. Nemyslím tím sepisování nějakých litanií, které nikdo stejně nebude číst, ale jde stanovení jasných, jednoduchých pravidel, která podnikání umocní, podpoří a přinesou určitý díl jistoty. Ať už je to o ochraně dat, mobilů, e-mailů, či chování lidí.
Vaše nová kniha upozorňuje také na nebezpečí internetu a blackoutu. Doporučujete lidem mít doma zásoby vody a potravin na nezbytně nutnou dobu, včetně léků. Řídíte se vy sám svými radami?
Samozřejmě!
Na otázky blackoutu jste u nás největším odborníkem. Co by si v souvislosti s tím měli uvědomit majitelé firem? Že tužka a papír mají stále význam?
V době, kdy se svět mění v digitální neodhadnutelnou rychlostí, je tužka a papír nejbezpečnější formou zálohování dat. Berte to s nadsázkou, i když… Samozřejmě bez počítačů bychom se dnes už asi neobešli, jen je dobré myslet i jinak než v jedničkách a nulách. A pak, to nejcennější má mít člověk v hlavě. Data se mají šifrovat, piny mají být takové, které člověka ochrání, a ne aby napověděla zloději to, co potřebuje. Závěr? Buďme opatrní, prozíraví a mysleme na následky, nebo opět: nepodceňujme prevenci. Když vypadne elektřina, budou nám po chvíli mobily k ničemu.
Krizový management v souvislosti s terorizmem. Co podnikatelé a manažeři netuší?
Bez ohledu na to, jaké firmy jsou vedeny ve zvláštním režimu, kdy v případě jistých okolností budou podřízeny státu, by si každý majitel nebo manažer měl vyjasnit, co ohrožuje jeho podnikání, jak jsem o tom již mluvil. Plus přijmout základní opatření, díky nimž v krizové situaci přežije. Čím větší firma, tím je to složitější. Přijatá opatření by měla firma procvičovat, lidi ve firmě by měli vědět, jak se v nebezpečné situaci zachovat. Vtrhne-li například do nemocnice psychicky narušený střelec, do prodejny potravin někdo s granátem, do vagonu metra člověk nezvykle agresivní. Jde-li o firmy, které v krizových okamžicích spadají pod velení státu, měl by být jak management, tak zaměstnanci připraveni tuto roli splnit. Bez tréninku to zvládnou těžko.
Jak být rozumný, uvědomovat si rizika a nepodlehnout strachu? Sám jste napsal, že strach zabíjí. Strach je fenomén, jehož dosah jsme dlouho nechápali…
Ano, strach zabíjí. Jednoznačně. Vytvořit například psychózu strachu na základě politických zájmů, snažit se manipulovat lidi strachem s vědomím, že to pomůže určitým preferencím, to považuji za nehoráznost. Strašit lidi migrací je hrozné. Nikdo by neměl zneužívat strachu lidí, aby mu to přineslo politické body. Politici se u nás často bojí ukázat na skutečné problémy, pojmenovat je a řešit. Je to rovněž o záplavě informací. Jejich nadbytek a to, že je neumíme filtrovat a analyzovat, budí rovněž v určitých případech strach. Řadu z nich si najdete na internetu, ale jaká je ta správná? To je obtížné rozeznat i pro odborníka. Nepoučený člověk se začne bát a dá se s ním velmi lehce manipulovat.
ptala se Eva Brixi