Stačí se zatoulat do menší obce kousek za Prahou, popojet na sever Čech nebo se vydat podél českých a polských hranic Jesenicka. Každý takový kout naší země nabídne nádherný obrázek malebné krajiny a otázku, zda sem nezajet na týden na dovolenou. To je jedna strana mince. Ta druhá je o tom, zda se bude kde ubytovat, kde najíst, kde si užít všeho, co k odpočinku patří. A pak? Otázka další: je to tu překrásné, ale k bydlení? To asi ne…
Diskutované téma o tom, že život v menších obcích skomírá a že zde vadne i podnikání, nabírá na obrátkách. Je to dobře. Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR (SOCR ČR) k tomu nechal připravit důkladnou studii, již okomentovala jeho prezidentka Marta Nováková takto: „Obce v odlehlých oblastech České republiky se vylidňují, zejména kvůli odchodu mladých a vzdělaných lidí. Dochází proto ke ztrátě historických vazeb, tradic, kulturního dědictví a obecně vztahu k půdě, ke krajině a k venkovu. Důvodem migrace mladších ročníků jsou neatraktivní životní podmínky. Chybí dostatečná dopravní obslužnost nebo je obtížné nalézt v regionu pracovní příležitosti. Ve výsledku tak v odlehlých obcích zůstávají pouze starší, méně vzdělaní lidé, přičemž chybí osobnosti schopné zabezpečit nezbytné funkce pro venkovskou komunitu.“
Materiál plný zajímavých faktů představil na nedávné tiskové konferenci v Praze spolu se sociologem Tomášem Lebedou marketingový specialista a poradce pro cestovní ruch prezidentky SOCR ČR Ing. Marty Novákové Ing. Tomáš Kantor (na snímku vpravo). Jemu patřily posléze i moje otázky:
Podle výzkumu, který nedávno prezentoval Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR, z venkova odcházejí zejména mladí a vzdělaní. Proč právě oni?
Náš průzkum nebyl primárně zaměřen na tuto cílovou skupinu, takže konkrétní výčet důvodů nelze v tuto chvíli naprosto přesně definovat. Nicméně pokud budeme zevšeobecňovat, a pomineme-li tradiční generační „touhu po velkém světě“, je to zcela jistě nedostatek příležitostí pro osobní i profesní růst, tedy kvalitních příležitostí pro očekávanou potenciální seberealizaci.
Jsou opravdu v odlehlejších místech republiky tak neatraktivní podmínky k životu? Vždyť tolik lidí touží bydlet v čistějším životním prostředí, blíže přírodě, v rodinném domku se zahradou…
Tady jsem si trošku vzpomněl na Nohavicovu píseň Ladovská zima. Ale vážně – uvědomme si, že tyto preference přicházejí povětšinou s určitým poznáním, chcete-li s věkem. Vámi uvedené přednosti venkovského života musíme nutně dávat na pomyslné misky vah spolu s dalšími pozitivy i negativy této volby, kdy život na vesnici, resp. odlehlé vsi, s sebou přináší také vyšší nedostupnost základní infrastrukturální a občanské vybavenosti, dopravní dostupností počínaje a obchodní sítí a veřejnými službami konče. Mladí lidé se například rádi baví. Pokud se již tedy smíří s tím, že se na koncert svého oblíbeného interpreta či na projekci aktuálně úspěšného filmu v multikině nemohou podívat doma, ve své vesnici, řeší problém existence večerních a nočních spojů veřejné dopravy a pochopitelně i její bezpečnost. Dostupnost zdravotních či sociálních služeb ve svém mladém věku dávají až na další místa pomyslného žebříčku hodnocení kvality života. S přibývajícím věkem pak tyto preference mění. Přijdou děti a najednou se tito lidé začínají zajímat o dostupnost předškolního a základního vzdělávání, každodenní možnosti nákupů alespoň základního sortimentu, a jak jste již zmínila, také zdravého životního prostředí. Nicméně zde vstupuje do hry velice významný faktor – osobní finance. Mladý člověk, který právě založil rodinu, potřebuje jistotu, že tuto rodinu uživí. Proto hledá volbu, kde vedle nezpochybnitelných přínosů pro kvalitu života existuje i ta podmínka nutná, tj. zajímavá a dostatečně ohodnocená pracovní příležitost, v případě zodpovědného živitele rodiny také stabilní. Ne sezonní, nárazová, nejistá.
Již léta slýchávám, že taková místa, třeba Jesenicko, jsou jako stvořená k rozvoji cestovního ruchu. Přesto je co dohánět. Potenciál možností leží ladem. A uplatnění by našli mladí i starší lidé, kvalifikovaní i méně zkušení.
V tom s vámi naprosto souhlasím. Avšak musíme si uvědomit, že v dnešní době se lidé z měst a průmyslových aglomerací – klienti služeb cestovního ruchu – chtějí do míst, kde hodlají trávit volný čas, dostat relativně rychle a bezpečně. Zde jsme opět u dopravní obslužnosti těchto území. Pokud se již do těchto destinací dopraví, očekávají kvalitu vybavenosti a služeb, která je pro dnešní dobu standardní. Navíc je nezbytné zajistit, zejména v případě nepříznivých klimatických vlivů – v létě prší, v zimě je méně sněhu – jejich eliminaci nebo alternativní možnosti vyžití. To vše v našich tuzemských destinacích teprve budujeme a máte pravdu – je co dohánět. Ale již zmíněný potenciál pro rozvoj cestovního ruchu, zejména jeho přírodní složka, zde bezesporu existuje, a to byl právě důvod, proč jsme se v naší první studii zaměřili právě na obce, u nichž je tato příležitost vyšší než jinde.
Mohly by pomoci tzv. evropské peníze? Nebo je to dnes již tabu?
Evropské dotace nejsou jedinou možností, jak zmíněné aktivity podpořit. Musíme si však uvědomit, že dnes jsme součástí jednotné Evropské unie a tato je postavena na některých základních principech. Mezi nejdůležitější politiky EU dodnes patří tzv. koheze, tj. podpora rozvoje zaostávajících regionů. Přestože, a možná i právě proto, že v uplynulém desetiletí ČR ušla jako celek velký kus cesty, nůžky mezi městy a odlehlým venkovem se ještě více rozevřely. Nechceme-li tedy dopustit, aby až půjdeme na výlet do přírody, nebude nám mít kdo uvařit oběd či uklidit pokoj, musíme těmto obcím v jejich rozvoji pomoci. Zde je pak možno naprosto korektně uvažovat o zapojení těchto prostředků, neboť – promiňte mi tu otázku – kde už jinde. Samozřejmě je však nutno brát v potaz udržitelnost a účelnost takto podpořených aktivit. Venkov nespasí nějaké provozní dotace či jednorázové příspěvky, ale podpora takových rozvojových investic, kdy i v kontextu výše uvedeného budou hlavním ukazatelem efektivity nově zřízená a udržitelná – a to bych rád podtrhnul – pracovní místa. Nicméně ještě k vaší otázce. S tím, jak se ČR i Evropa kolem nás vyvíjí, je programovací období 2014–2020 pravděpodobně poslední příležitostí, kdy můžeme o relativně velké intervenci veřejných prostředků do této oblasti uvažovat. Poté budou tyto regiony odkázány pouze na národní dotační tituly, jejichž možnosti jsou vždy mnohem omezenější.
Kdo může místní komunity, zájemce, nadšence motivovat k tomu, aby začali podnikat třeba právě v cestovním ruchu? A pak – každý nápad chce také investice, a těch se mladším ročníkům nedostává.
Spojujeme zde dvě věci. Podporu mladým, resp. začínajícím, malým podnikatelům a výši nezbytných investic pro rozvoj cestovního ruchu v odlehlých oblastech obecně. Zkušenost z minulých období, kdy do rozvoje tohoto odvětví plynuly nemalé prostředky, je taková, což ostatně potvrdil i náš průzkum, že v obcích, kde byly realizovány projekty podpořené z investičních dotací, došlo k pozitivnímu vývoji demografických ukazatelů – počet obyvatel, index stáří. Při bližším zkoumání pak tato zkušenost hovoří ve prospěch podpory větších destinačních komplexů. Abych mluvil srozumitelněji, v cílových lokalitách by měl být podpořen vznik či rozvoj větších center, která by garantovala zajištění celého spektra požadované infrastruktury služeb – ubytování, stravování, atrakce – a současně zajišťovala základní zaměstnanost. Tato centra – tzv. rozvojové póly – pak na sebe mohou „nabalovat“ další drobnější poskytovatele služeb turizmu na bázi partnerství. A právě zde jsou příležitosti pro mladé rodiny coby zaměstnanců v perspektivních a nově zbudovaných zařízeních, případně jako začínajících podnikatelů, jakýchsi „mladších bratříčků“ na infrastrukturálním pokrytém území. Nespornou výhodou je požadovaná pestrost v preferencích klientely – ne každý chce bydlet ve velkém hotelu, ale naopak každý si rád zajde do malé cukrárny či hospůdky na místní specialitu. Toto je však až druhotná produktová nabídka, základní infrastruktura je primární.
A pak – míra rizika je asi velká, ne každý má odvahu rozjet business a zadlužit se.
A jsem opět u té podpory. Ani velcí hráči dnes bez dotací neinvestují do těchto lokalit, neboť v dnešním globalizovaném světě je jiných příležitostí dostatek a míra rizika – zde zejména klimatické vlivy – velké investory od vstupu do tohoto businessu odrazují. Samozřejmě zde existují i jiné faktory – geopolitické a společenské. Poptávka domácí klientely pro trávení volného času v tuzemsku roste, je zde znatelný zvyšující se zájem o víkendové, relaxační či rekondiční pobyty z řad obyvatel měst a průmyslových aglomerací. Toto je však, jak se říká, běh na dlouhou trať, a většina projektů v tomto oboru je tak bez intervence veřejných prostředků nefinancovatelná.
Mám za to, že lidský kapitál by byl, třeba v podobě zkušenějších manažerů, kteří odcházejí právě v těchto letech z firem tak zvaně na odpočinek, ale bez práce přece jen zůstat nechtějí. Právě tito odborníci často „prchají“ z měst do klidnějšího prostředí, jemuž mohou být velice prospěšní…
Skupina, o které mluvíte, je charakteristická tím, že již do každodenních procesů nechce tak intenzivně vstupovat. Může ale hrát nezastupitelnou roli v případě sdílení zkušeností a vedení na bázi poradenství. Velká příležitost v cestovním ruchu však je v případě starší generace ve věkové kategorii 50+, my tomu v naší projektové hantýrce říkáme „prázdné hnízdo“, tj. lidé, kteří již vychovali své potomky, ale současně se stále zajímají o možnost pracovní seberealizace. Takovíto lidé jsou díky svým zkušenostem i osobnímu nasazení pochopitelně pro kolektiv vždy přínosem, někdy doslova nezbytnou podmínkou jeho fungování.
Jak se na „vylidňování“ venkova dívají příslušná ministerstva?
Zde dlužno podotknout, že se v poslední době situace diametrálně změnila. Ještě asi před dvěma lety, kdy jsme s kolegy se SOCR ČR začali dané téma vážněji diskutovat, nebyl ze strany národních orgánů věnován této problematice takový důraz jako nyní. Na tomto místě bych chtěl poděkovat lidem z MPO, MMR a MZe, že této diskuzi dávají v poslední době vysokou prioritu. To na jedné straně svědčí o tom, že jsme se v našich úvahách ubírali správným směrem, ale současně to znamená i fakt, že dnes již nejsme jen jakýmisi pomyslnými „samotnými vojáky v poli“ a že, snad, díky soustředěnému úsilí všech zainteresovaných osob a institucí dojde i na praktickou realizaci avizovaných opatření.
Česká republika se stále může chlubit nádhernou krajinou, spoustou atraktivní architektury, máme muzea, skanzeny, pivnice, hrady a zámky, sběratelské pozoruhodnosti, krajové místní speciality, galerie, potravinářské výrobky. Zdá se, že to samo o sobě ale nestačí. V čem je tedy zakopaný pes? Není samotný postoj Čechů k cestovnímu ruchu jako k oboru spíše negativní než naopak?
Samozřejmě zde existují určité předsudky z minulosti. Jen si vezměte, že první vlna EET se týkala právě ubytování a gastroslužeb. Nicméně je to realita a nezbývá než s ní bojovat a klienty každodenní prací a poctivým přístupem přesvědčit, že i v tomto sektoru jsou podnikatelé, kterým záleží na tom, co a jak pro své hosty dělají a jak budou spokojeni. A vězte, že jich je drtivá většina.
Na vesnicích řada dříve ceněných objektů, jako jsou bývalé statky či hospodářské budovy, chátrá. Není to tak trochu vinou místních samospráv, že se nesnažily „něco“ s tím udělat? Třeba by se tak udržela zaměstnanost, vrátily by se do vesnic služby, které postupně zmizely, žilo by se veseleji. Nevím…
Tady se musím zástupců místních samospráv zastat. Většina starostů, které jsme v našich průzkumech oslovili, si situaci uvědomuje a snaží se jí všemožně pomoci. Je však třeba také říci, že obce jako takové samy v oblasti základní infrastruktury cestovního ruchu moc aktivní být nemohou, a to jak vlastnicky, tak organizačně. Navíc si připomeňme, že se neustále bavíme o malých venkovských odlehlých obcích, kdy místní rozpočty sotva pokryjí základní potřeby – od budování a údržby místních komunikací, kanalizačních a vodovodních sítí, po správu a údržbu školek, škol či bytového fondu. Zastupitelé a radní zde zajišťují mnoho základních funkcí často na úkor svého volného času a bez nároku na odměnu.
Hlavní díl odpovědnosti je tak v tomto případě na celé společnosti, veřejných financích. Zde, jak jsem již uvedl, se však pomyslné ledy již hnuly a já doufám, že díky veřejné podpoře podnikatelských aktivit v této oblasti se ty ledy nejen pohnou, ale i roztají, a nás všechny, návštěvníky i poskytovatele služeb turizmu, čeká krásné jaro nejen v rámci ročního cyklu, ale i jako symbol naděje počátku nové perspektivy.
otázky připravila Eva Brixi