Ve finiši čtvrtého ročníku projektu Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP) Srdcerváči se k pětici letošních Srdcerváčů připojuje šestý. Nejen proto, že se ČMSS stává od 6. 12. 2016 hlavním partnerem projektu, ale především proto, že místopředseda představenstva stavební spořitelny skutečným Srdcerváčem je. Přes svůj handicap uspěl nejen v byznysu, ale také ve vrcholovém sportu.
Trochu vás zarazí, když vám při setkání podává levou ruku. V dobře střiženém obleku si hned nevšimnete, že ta pravá je vlastně protéza. A to není jediné překvapení. Za pár okamžiku během rozhovoru zjistíte, že nemluvíte jen s úspěšným manažerem ve světě financí, ale také paralympijským vítězem ve stolním tenisu. „V New Yorku mě v roce 1984 porazil ve finále Číňan, ale o čtyři roky v Soulu jsem si už vítězství ujít nenechal,“ vypráví místopředseda představenstva ČMSS Manfred Koller.
Narodil se jako zdravý kluk v rodině obchodníka a řezníka. Byly mu dva roky, když si o víkendu hrál v provozovně a nešťastnou náhodou strčil ruku do velkého mlýnku na maso. Pravačce už nebylo pomoci. Manfred Koller vypráví příhodu klidně, nepamatuje se na tento zážitek, zná ho z vyprávění blízkých.
Přesto vyrůstal jako normální kluk, i když sám přiznává, že v té době v Německu nebyly děti ve škole k postiženým dětem zrovna milé, to se změnilo až v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, dnes je integrace v německých školách normální. Stejně jako je dnes normální, že zdravotně postižení mohou dokázat v životě i v kariéře, co chtějí.
Hrál fotbal, ale rodiče se báli, aby se mu něco nepřihodilo s nohami a fotbal mu nakonec zakázali, a tak se v deseti letech vrhl na stolní tenis.
„V té době fungovaly v Německu kluby válečných invalidů, ale ne kluby postižených sportovců. Hrál tedy se zdravými. Už v té době byl zvyklý se „rvát“. Nepřipouštěl si, že by neuspěl, trénoval tvrdě. V sedmnácti byl už mistrem německé ligy ve stolním tenise. Když se zeptáte, jak ho vnímali protihráči, s klidem opáčí: „Někdy divně koukali.“
V roce 1984 byl poprvé na paralympiádě v New Yorku (olympijské hry se tehdy konaly v Los Angeles), vyhrál čtyřhru, ale ve finále dvouhry ho porazil čínský stolní tenista. Přesto to pro něho bylo přelomové léto. Potkal tam svou budoucí ženu. A také poprvé viděl, že lidé mohou zdravotně postižené vnímat úplně normálně.
„Jeden z kolegů, těžce zdravotně postižený, se šel „projít“ po pláži. Když se vrátil, říkal, že to bylo úžasné. Celou dlouhou procházku se totiž za ním nikdo neohlédl, nikdo mu nedal najevo, že je jiný…
O čtyři roky později už Koller paralympiádu vyhrál i v dvouhře. Soul byl ještě v něčem výjimečný, poprvé se totiž paralympiáda konala na stejném místě jako olympijské hry a paralympionici bydleli ve stejné olympijské vesnici. Sportovní výkon jako sportovní výkon. Rozdíly se mazaly.
„Dnes už jsou paralympijští sportovci oceňování stejně jako ti olympijští,“ říká Koller. Německá kancléřka Angela Merkelová po letošních hrách předala šeky na stejnou finanční odměnu všem bez rozdílu.
Po Soulu vrcholový sport opustil a začal se věnovat byznysu. Vystudoval podnikovou ekonomiku na vysoké odborné škole v Heilbronnu, kde se specializoval na marketing a odbyt.
Už během studií prodával sauny, solária, věci, které podle něho souvisely se sportem a zdravým životním stylem. A stejně užitečné mu přišlo podnikání ve světě finančního poradenství. K penězům měl vždy blízko. Už jako malý kluk dělal doma účetnictví. „Vždy mě bavilo počítat peníze,“ směje se.
Začátek kariéry sice zní až pohádkově, ale zas tak pohádkové to nebylo, protože v šestnácti odešel od rodičů, bydlel na internátě a studia mu trvala kvůli sportovní kariéře přeci jen déle, než bývá obvyklé. Nikdy si ale nepřipustil, že by neuspěl. „Já jsem chtěl být vždycky ve všem nejlepší,“ usmívá se Koller, ale na očích je vidět, že to myslí smrtelně vážně. Konečně, sport mu pomohl ještě v jedné věci, kterou dobrý manažer bezpodmínečně potřebuje – dokáže s klidem řešit krizové situace.
Jeho vytrvalost a pracovitost se vyplatila. Kariéru spojil s největší evropskou stavební spořitelnou, německou Bausparkasse Schwäbisch Hall, která ho na začátku milénia vyslala do Prahy, kde se v roce 2003 stal členem a později místopředsedou představenstva ČMSS.
„Víte, protézu jsem začal nosit až ve světě byznysu, do té doby jsem ji nepotřeboval. To jen k obleku tak nějak patří, ale doma ji odkládám,“ říká Koller.
Už 14 let pendluje mezi Německem, Amerikou a Prahou. Jeho synové i žena občas do Prahy jezdí, ale spíše se on na víkendy vrací domů. Tenis vyměnil za lyžování v zimě a posilovnu.
Když se jeho kolegů ve spořitelně zeptáte, zda znají jeho příběh, většinou kroutí hlavou. Pro Kollera je totiž normální, že zdravotně postižení lidé dostávají stejné pracovní šance jako ti zdraví. Doposud tedy neviděl důvod, proč o tom mluvit.
ČMSS se ale v rámci svého programu podpory rozmanitosti rozhodla podporovat Srdcerváče a pracovat na tom, aby právě lidem se zdravotním postižením nabídla zajímavé služby i pracovní příležitosti, a proto souhlasil, že se i on připojí k Srdcerváčů a prozradí svůj příběh, aby inspiroval ostatní.
Koller má blízko i k filantropii a charitě. V Praze je členem Rotary klubu pro německé expaty.
Autor: Petra Horáková
Grafika: Lace Up
Foto: Lukáš Petr Tesař
Kdo je Manfred Koller (59)
Vystudoval podnikovou ekonomii na vysoké odborné škole v Heilbronnu, kde se specializoval na marketing a odbyt.
Svou profesionální dráhu spojil s největší evropskou stavební spořitelnou, německou Bausparkasse Schwäbisch Hall, kde působil v celé řadě pozic převážně v úseku marketingu a odbytu. V letech 1999 až 2000 byl také externím členem představenstva maďarské stavební spořitelny Fundamenta AG. Od roku 2001 je členem dozorčí rady Bausparkasse Schwäbisch Hall AG.
Od roku 2003 je v představenstvu ČMSS. V roce 2010 byl v soutěži Manažer roku vyhlášen manažerem roku prestižního odvětví peněžnictví, pojišťovnictví a finanční služby
Manfred Koller je ženatý a má dva syny.