Titul Manažer roku může vždy za dané období získat jediný člověk v České republice. Letos ocenění za rok 2015 patří Ing. Miroslavu Dvořákovi, předsedu představenstva a generálnímu řediteli společnosti MOTOR JIKOV GROUP a.s. Měla jsem možnost být u té slávy v dubnu na pražském Žofíně při vyhlašování soutěže MANAŽER ROKU a vnímat těžko vyjádřitelné pocity radosti snoubící se s poděkováním za příležitost stát se součástí skupiny výjimečných osobností české ekonomiky hodnocených měřítky právě tohoto klání. Ptala jsem se sama sebe, jestli se v ten okamžik dá vůbec na něco myslet, nebo zda každý podvědomě vypíná, aby ten úspěch vůbec unesl. Pravdou určitě je, že emoce mají v ty chvíle právo na svůj vlastní život, a těžko je dávat je do latě a žádat sebe sama o rozumná stanoviska ke všemu možnému, a to nejen pro média. A tak jsem se svými otázkami trochu posečkala:
Stal jste se Manažerem roku. To je velké ocenění, k němuž se také váží diskuze o úloze manažerské profese ve světě turbulentních změn. Jak se dá obecně dnes charakterizovat osobnost manažera? Kdo to vlastně je?
Musí jít o velmi silnou osobnost, která má jasně definované své osobní cíle, pak je schopna realizovat strategie i krátkodobé vize svých nadřízených, popřípadě majitelů firmy. Určitě je pozitivní, když manažer získá patřičné vzdělání, ale nejsem zastáncem teorie, že například vysoká škola je nutnou podmínkou úspěchu. Znám spousty dobrých a schopných manažerů, kteří nemají to nejvyšší vzdělání, přesto jsou a byli velice úspěšní.
A co vás těší na této roli?
Pokud jde o mě jako manažera, tak jedním z cílů, o které jsem mimo jiné usiloval, bylo být takzvaně svobodný. Svobodu v manažerském slova smyslu vnímám tak, že o věcech v rámci mých firem si rozhoduji sám, nemusím se nikomu zpovídat, ale rozhodnutí pochopitelně konzultuji s týmem odborníků, kteří působí v roli manažerů a ředitelů. Těší mě to, že mohu nezávisle na někom jiném dělat nové věci, realizovat změny, což je součástí mého života a obohacuje mě to.
Dobře řídit firmu nebo skupinu firem je zpravidla spojeno se značnými riziky. Jaká jsou podle vás ta nejzávažnější?
Hlavním rizikem podnikání, a to už jsme si vyzkoušeli v roce 2009 v době hospodářské krize, kdy naše tržby klesly skoro na polovinu, je nestabilita. Domnívám se, že to, abychom jako manažeři a vlastníci mohli firmy dobře řídit, rychle se rozhodovat a systematicky podporovat své zaměstnance, potřebujeme stabilní trh s minimálními výkyvy, na které můžeme reagovat bez velkých zásahů, jako je například razantní snižování nákladů nebo hromadné propouštění.
Anebo si ta rizika člověk nesmí připouštět?
Rizika, o kterých jsem mluvil, jsou objektivní, a připouštět si je musíme, protože se objevují a musíme je řešit. Dokonce si myslím, že je třeba o nich přemýšlet dopředu a být na ně připraveni.
Od globalizace k regionálnímu podnikání, místní zaměstnanosti – to jsou doporučení světové udržitelnosti. Sdílíte je?
Nadnárodní firmy i malé podniky mají podle mě svojí nezastupitelnou roli. Velcí hráči určují trendy a máme se od nich co učit. Na druhou stranu výhodou malých a středních firem je osobní přístup, při kterém jim záleží na regionu. I u firmy, jako je MOTOR JIKOV GROUP s osmi sty zaměstnanci, známe naše lidi, jejich potřeby, a já jim každoročně, když se s nimi setkávám, říkám, že tvoříme velkou rodinu.
Uzavřený koloběh vody v podniku, zužitkování rostlin a zvířat na sto procent, smysluplné obdělávání půdy, soběstačnost měst ve výrobě a spotřebě elektřiny, důsledná recyklace, delší životnost strojů, oblečení, žehliček. Povede tudy cesta budoucnosti?
Domnívám se, že jde o správnou myšlenku. Je otázka, jak jsme my schopni se ke stoprocentnímu využití a koloběhu zdrojů přiblížit. Do budoucnosti určitě ano, jestli se toho dožijeme…
Prosazuje se názor, že prosperita firem nebude jen o zisku, nákladech, produktivitě, ale také o štěstí zaměstnanců, jistém dostatečném blahobytu lidstva, které bude mít co jíst, pít, dýchat. Jak se na to díváte?
Faktory zisku, nákladů a produktivity nemohou být nikdy opomenuty. Firma těžko může fungovat bez toho, že by je nebrala v úvahu. Otázkou tedy je, jakou jim kdo dá prioritu. Dostatečný blahobyt lidstva se jen velmi těžko definuje. Ve střední Evropě žijeme v průmyslovém světě v určitém blahobytu. Je ale na světě spousta míst, kde dle našich měřítek takové úrovně nedosahují. Na druhou stranu to oni mohou vnímat tak, že již v blahobytu žijí, a ten náš nepotřebují.
Co z toho je v kořenech strategie MOTOR JIKOV Group?
V kořenech máme to, že chceme udržet stabilitu firmy pro naše zaměstnance a do budoucna jim zajistit, jak vy říkáte, blahobyt, standardní podmínky, aby mohli v klidu žít svůj život a trávit volný čas bez starostí, že hrají „o přežití“. Pozitivně se stavíme k tomu, že budujeme řadu enviromentálních opatření, a to nejen těch, která se týkají samotné výroby, ale také tím, že v našem portfoliu produktů jsou CNG stanice, které jednoznačně přispívají ke snížení emisí a zátěže z automobilového provozu.
Na jakých pilířích stojí jméno firmy, již řídíte?
Na historii, která se datuje od roku 1899, na lidech, našich zaměstnancích, kterých máme přes osm set, a na inovačních procesech, které provádíme v rámci našich výrob zaváděním robotizovaných a automatizovaných výrobních buněk.
Myslíte si, že export České republiky v příštích letech poroste?
Dle mého se minimálně nesníží, ale předpokládám i mírný růstu. My sami jsme na exportu závislí ze tří čtvrtin a naší strategií rozhodně není export omezovat.
Jak nepřijít o zakázky?
Kvalitou a konkurenceschopností. O obojí se kromě moderního vybavení postarají kvalitní – vzdělaní a vyškolení zaměstnanci. Právě na vzdělávání zaměstnanců V MOTORU JIKOV velmi dbáme. Do systému vzdělávání dáváme již několikátým rokem přes tři miliony korun ročně. Pracujeme na zlepšování motivačních a rozvojových programů, máme velmi propracovaný a štědrý systém stipendií, a to od učňovského vzdělávání po vysokoškolské, vlastní učňovská střediska… Pochopitelně lidé musí pracovat na špičkových technologiích, do kterých ročně investujeme řádově sto milionů korun.
Nemáte jen hodně povinností, ale také jednu velkou radost – vedete kapelu, dechovku Jižani. O čem ten příběh vypovídá?
To je dobrá otázka a jsem rád, že jste se zeptala. Muzika je od mládí mým koníčkem, hledám v ní únik a odpočinek. Je pravdou, že i tento koníček se tak trochu profesionalizoval. Souvisí to s tím, jak rostou nároky lidí na zábavu. Člověk pak musí podat kvalitní výkon, což pochopitelně něco stojí. A mám na mysli úsilí obklopit se dobrými lidmi. Vždy se snažíme vyjít svým posluchačům vstříc. Myslím, že zatím se nám to daří a Jižani mají velký ohlas nejen v Čechách, ale i na Moravě.
Vnímáte svůj vlastní stres? Odmítáte ho, nebo vás inspiruje a dodává odvahu?
Musím říct, že hladina mého stresu výrazně klesla tím, a to už jsem zmiňoval na začátku rozhovoru, že si za svá rozhodnutí odpovídám sám sobě. Pochopitelně jsou situace, kdy nejsem úplně v klidu, a při přijetí některých rozhodnutí mám určitě obavy. Ale snažím se, aby ta rozhodnutí byla co nejlepší, a stresovým situacím jsem se tak vyhnul.
otázky připravila Eva Brixi