Na jedné z mnoha tiskových konferencí, jimiž jsem nedávno prošla, jsem potkala Petra Dobrého. Usmíval se a byl jaksi nad věcí. Na první pohled pohodář. To mi bylo divné. Prohodila jsem s ním pár slov, ale vizitky jsme si nevyměnili. Pak jsem se začetla do jednoho propagačního materiálu, který nám organizátoři dali do tašky, a posléze jsem otevřela jeho webovky. A získala jsem informace, které mne zaujaly. Nebyly jen o racionálnu, přítomna byla i vlna emocí. Dokonce jsem začala uvažovat o tom, co bych si z nabídky zelenadomacnost.com chtěla koupit. Především jsem si však neskromě připustila, že jsem porozumněla filozofii Petra Dobrého. Pak jsem ho vybídla k rozhovoru:
Na jednom letáčku máte slogan: Zahrada, místo kde to žije. Skoro bych to ještě doplnila: Kde se nám chce žít a kde umíme žít… A máte pravdu – lidé se zhlédli v betonových chodníčcích, sekačkách, ozdobných monolitech „šutrů“, záhonky se vysypávají štěrkem místo toho, aby v nich prudce voněly kytky mezi plevelem. Jako bychom úpravy městských parků zanášeli i tam, kde má být tak trochu naše vlastní divočina…
Myslím, že vina není ani tak v lidech jako spíše v módních trendech a zahradních firmách, které se tomu trendu přizpůsobily. A tak lidé mají pocit, že nějaká trochu přírodní zahrada s alespoň kouskem louky, původními českými keři a stromy je něco pracného. Přitom nic není dále od pravdy. A tak obvykle vládne anglický trávník, což je paradoxně to nejpracnější, co na zahradě můžete mít. Musíte zalévat, jedenkrát týdně sekat, hnojit, likvidovat plevel atd. Nic z toho se v přírodně zachovalé zahradě dělat nemusí, a dokonce nemá. I louka se poseká jen dvakrát třikrát ročně. Přitom když přijdou lidé na naši přírodní zahradu, tak obvykle sami řeknou něco ve smyslu: „Jé, takovou zahradu měla moje babička, tam jsem strašně rád jezdil…“ Dnes si namlouváme, že děti potřebují na zahradě sterilní trávník, jenže ony si mnohem raději hrají na schovávanou v keřích nebo třeba právě někde na louce s remízky. I proto tak často vidíte na zahradách trampolíny. Ono taky: co dělat na zahradě, kde je jen tráva a u plotu tůje…
Soused si onehdy stěžoval – zase nebudou meruňky ani jablka, včel je čím dál míň. Málokdo si to uvědomuje, ale opylovači nám zajišťují živobytí. Váš ekologický program na to myslí. Prodáváte domečky pro včely samotářky i čmeláky. Je o ně zájem?
Ano, lidé si začínají uvědomovat, že je něco špatně. Ubývá ptáků, opylovačů a většiny divokých zvířat. Na vině je přeměna krajiny, z které jsme udělali monokulturní lány a lesy plné smrků a rozparcelovali ji sítí dálnic a silnic. Lidé to cítí, ale neví, co s tím oni sami mohou udělat. My proto říkáme, že každá zahrada, ale i balkon nebo alespoň parapet může být taková malá Noemova archa pro zvířata kolem nás, do doby, než většinová populace dostane rozum. A třeba opylovačům udělá radost bylinkový záhonek, nepoužívání chemických postřiků, ale samozřejmě i prostor, kde najdou bezpečí pro založení hnízda a nové populace. Ne každý dnes má čas na chov včel medonosných, ale včelky samotářky, ale i čmeláci jsou velmi nenároční tvorečkové a po umístění domečku a případně osazení čmeláčí královnou se už jen můžeme těšit z pozorování jejich úžasného a zajímavého života. Je to ohromný relax a uspokojení, a proto zájem o tyto výrobky rok od roku roste. Nás to těší nejen proto, že jsme obchod a zvyšuje nám to obrat, ale hlavně proto, že víme, že obvykle tito lidé začnou třeba s pomocí opylovačům, ale pak se snaží něco udělat i pro další užitečné živočichy kolem sebe a z té jejich zahrady a zahrádky se postupně opravdu stává ta Noemova archa.
Kdysi jste působil ve velkém světě mocného businessu. Posléze jste se rozhodl jít vlastní cestou, založil jste s manželkou e-shop zelenadomacnost.com, jako by navzdory všemu, jaká potěšení skýtá svět globálních velikánů. Byl to útěk? Nebo touha vejít do úplně jiného prostředí?
Já nevím, jestli je bussines mocný, někdy mi přijde, že je spíše bezmocný a jen se tak snaží tvářit. Vždy jsem se zajímal o přírodu, a nastala chvíle, přestože jsem pracoval ve firmě, která nebyla až tak neekologická, kdy jsem si nemohl před sebou obhájit, že se na jedné straně ve svém soukromém životě snažím chránit přírodu a na druhé straně ze své pozice ředitele prodeje a marketingu musím lidi nutit prodávat více výrobků, které přírodě nijak napomáhají. A tak jsem si řekl dost a dal si za cíl dělat už jen věci, které mi přijdou smysluplné a užitečné. Kolegové manažeři si klepali na čelo a kladli mi otázky typu, jak velký je trh, kolik lidí bude takové výrobky pro přírodu kupovat a podobně. Jenže já si žádné analýzy nedělal, prostě jsem chtěl pomáhat takto přírodě a potkávat se s těmi, kteří to cítí podobně. I proto se hodně věnuji nejen prodeji, ale osvětě a charitě. Zhruba pět procent z obratu naší firmy věnujeme několika neziskovým organizacím. Prostě raději věnuji peníze na smysluplné projekty než na reklamu.
Co vás vlastně nasměrovalo k přírodě?
Těžko říci, vždy jsem ji měl rád. Hlavně zvířata. V opojení po pádu komunizmu jsem se vrhl do bussinesu, ale obloukem jsem se k přírodě a ve snaze jí pomoci vrátil. Ale té bussinesové dvacetileté odbočky nelituji. Přinesla mi mnoho zkušeností, které teď mohu využít v našem obchodě. Třeba to, že mnohem důležitější, než všechny ty analýzy, strategie a studie je starý dobrý selský rozum. Hodně sázím také na tzv. společenskou odpovědnost firmy. Snažíme se být féroví a otevření k zaměstnancům, obchodním partnerům a samozřejmě i našim zákazníkům.
Jednotlivé domečky pro netopýry, ježky, ptáky vymýšlíte sám? Kdo je vyrábí?
Jsme malá firma a nechceme být velcí, kdybych si všechny výrobky vymýšlel, bylo by to fajn, ale spolupracuji raději s odborníky. Prioritou pro nás je, aby náš sortiment byl plně funkční pro zvířecí obyvatele, ale líbil se i těm, kteří za jednotlivé kousky platí a pak je dávají k dispozici přírodě. Některé výrobky pro nás vytváří malé české dílny, ostatní dovážíme od renomovaných firem z Velké Británie a Německa.
Vaše příjmení Dobrý není nic dlužno řadě dobrých skutků, které se snažíte dělat. Někdo si o vás může myslet, že jste blázen. Jak to vnímáte?
Upřímně je mi dost jedno, co si o mě lidé myslí. Dělám jen to, co považuji za správné, a to tak nejlépe, jak to umím. Jsem smířen s tím, že když několik víkendů v roce věnuji svůj čas a firemní auto na záchranu slepiček z velkochovů a jejich rozvozu k lidem, kteří v nich nevidí jen stroje na vajíčka, ale živé tvory a dají jim druhou šanci na lepší život, tak to někteří lidé nechápou. Jenže já vím, že jsem, ve spolupráci s jinými nadšenci, zachránil za jeden víkend třeba 600 životů. Samozřejmě z podnikatelského hlediska bych měl tento čas věnovat spíše rozvoji firmy, ale pro mě je těch 600 životů důležitější. Však taky o sobě říkáme, že jsme tak trochu jiná firma!
Na druhé straně jste jedním z průkopníků myšlenky, k níž se začínají přiklánět mnozí rozumní, troufám si říci, z nás: najít cestu k určité harmonii, podpořit život v regionech, mít radost z vlastní zahrady i zahrady kamaráda, naslouchat, myslet udržitelně…
Nevím, jestli jsem průkopník, spíše si myslím, že se tím, co dělám, snažím inspirovat ostatní. Aby jen nevzdychali, jak je vše špatně, jak mají hrozného šéfa, jak je to v práci nebaví atd. atd. Ti lidé si často myslí, že to vše za ně někdo vyřeší, ale ta změna musí přijít od nich. Máme mezi zákazníky spousty takových, kteří si prošli podobnou cestou. Já se vůbec moc rád potkávám s našimi zákazníky a poslouchám jejich příběhy a zážitky. I proto jsem vždy minimálně jeden den v týdnu v naší prodejně.
Jak jste už naznačil, je to také o zdravém selském rozumu i o tom, co dělá člověka člověkem. Nejde vždy jen o velké ambice a zdánlivě skvělou kariéru, jíž se manažeři a podnikatelé musí ubírat. Je to o vnitřním naplnění, malých radostech, které putují jako poselství dál. Porozumněla jsem?
Ano, přesně tak. Moji bývalí kolegové z „velkého“ businessu mi často říkají, že mi závidí tu mojí volnost, že mne nikdo neúkoluje a sám si vymýšlím, co budu dělat a čím se bude naše firma zabývat. A já vždy navazuji otázkou: Tak proč ty děláš to, co děláš, když tě to nebaví? Obvykle jsou důvodem peníze a další sociální jistoty. Jenže opravdu to stojí za to? Opravdu stojí drahé služební auto a šestimístný měsíční příjem za celoroční frustraci, za pocit, že jste jen malé nedůležité kolečko v soukolí, které nic nedokáže změnit? Já si to nemyslím, ale odpovědět si musí každý sám.
Máte v Praze také „kamennou“ prodejnu, která se právě přestěhovala. Kde ji najdeme a co všechno nám nabídne? Určitě i nějakou tu osvětu, inspiraci, zamyšlení.
Nejsme jen o výrobcích pro zvířata. Přírodě může pomoci každý třeba i tím, že nebude zbytečně používat agresivní chemické prostředky. Proto v naší prodejně, která je zároveň i expedice našeho internetového obchodu, najdete i ekologickou drogerii a kosmetiku, ale také mnoho přírodních alternativ k výrobkům pro domácnost. Naleznete nás v Praze v Branické ulici 98. A pokud jde o osvětu, tak jsme ještě před otevřením prodejny začali instalací ptačích budek a hmyzích domků u prodejny, také třeba LED osvětlení, a prodejnu vybavili prioritně jen z recyklovaných výrobků. Časem plánujeme i nějaká setkání a přednášky na „naše“ témata, ale také třeba rozšíření prodeje výrobků neziskových organizací v našich prostorech. Plánů máme hodně, avšak zároveň chceme zůstat malí a snad rovněž inspirativní. Držte nám palce.
otázky připravila Eva Brixi