Začalo to cestou za českým česnekem na farmu Hrdla v Dolánkách nad Ohří. Místní statkář Zdeněk Hrdlička, který se domácí odrůdě česneku začal intenzivně věnovat, má zásluhu, že je tolik žádané zboží opět k mání v obchodech. Cestou do Tesca projde česnek distribuční společností P&P spol. s r.o. Praha, která má rovněž na jeho návratu velký podíl. Za značkou se dvěmi pé je však i velký podnikatelský příběh, o němž jsme si povídali s jednatelem firmy Liborem Pilným.
Pestrá a kvalitní nabídka ovoce a zeleniny pro české domácnosti, tak chápu poslání vaší firmy P&P s.r.o. Patří dnes k největším a nejúspěšnějším v oboru, ale zavzpomínáte někdy na první podnikatelské krůčky?
Samozřejmě, že si vzpomenu, a je to příběh, kterých se odehrály tisíce. Se společníkem Ing. Lubošem Peckou, s nímž se znám dlouhá léta už ze střední zemědělské školy v Čáslavi, jsme jen čekali na společenskou změnu, abychom začali podnikat. Okamžitě po listopadu 1989 jsme si řekli, že do toho jdeme. Napadlo nás prodávat do světa plzeňské pivo. Sešli jsme se s ředitelem pivovaru a dozvěděli se, že jsou volné jen dva státy – Austrálie a Bulharsko. Protože jsme Bulharsko znali a bylo nám jazykově bližší, vybrali jsme si tuto zemi. Hned při cestě z Plzně jsme se zastavili v jejich turistické kanceláři a vyžádali si databázi bulharských hotelů. A tam jsme dostali radu, abychom se na velvyslanectví BLR obrátili na obchodního atašé, nějakého pana Lazarova, který nám pomůže. Druhý den jsme seděli u něho. „Mám lepší nápad,“ povídá, „dovážejte z Bulharska ovoce a zeleninu, například nové brambory! Kontakt na dodavatele vám dám.“ Slovo dalo slovo a začátkem května 1990 jsme vezli do Čech první kamion brambor.
Opravdu to šlo tak snadno?
Ano, přišli jsme s panem Lazarovem a zástupcem jejich PZO do zemědělského podniku a brambory koupili. Měl jsem ještě z dob taxikaření nějaké dolary, které jsem položil na stůl, a obchod byl hotový. Takhle jsme se dostali k první zelenině. A protože tehdy bylo Bulharsko zahradou východní Evropy, nabídli nám taky rajčata, papriky, okurky, švestky a další zboží. Okamžitě jsme měli program na tři čtvrtě roku. U nás se v té době rozpadal socialistický obchod, takže jsme měli pole neorané. Jak jsem brambory prodal? Přišel jsem do pankrácké tržnice a zjišťoval, komu patří nejvíc stánků. S tím člověkem jsem se pak domluvil ráz dva. „Co a kolik toho máš?“ zeptal se. „Dva kamiony nových brambor za třináct,“ odpověděl jsem. „Tak je beru oba,“ řekl a kšeft byl hotový. Samozřejmě, že jsme se potýkali s problémy. Vázla doprava, hlavně na hranicích mezi Bulharskem a Rumunskem, my jsme měli pod plachtou čerstvé potraviny a potřebovali jsme je dostat k nám do 48 hodin. Vypsali jsme řidičům odměny za rychlou přepravu. Nechali je i doma přespat, takové to byly pionýrské začátky! Bulharsku jsme se věnovali první tři čtyři roky, a když se business rozjel, dělali jsme ho už po telefonu. Začínali jsme dva, pak jsme přibrali paní na účetnictví a později přijímali další lidi, většinou naše známé, a také pana Lazarova, který skončil na ambasádě.
Jenže s Lazarovem a Bulharskem jste se nakonec rozešli…
No zažili jsme i první zradu, kdy si náš přítel Lazarov založil konkurenční firmu, a my to skoro oplakali. Začali jsme se také ohlížet jinam, na řadu přišla Itálie. Protože jsme potřebovali jazykově vybavenou pracovní sílu, vyhlásili jsme konkurz. Přišlo jedno mladé děvče a vyhrálo, přestože italštinu neumělo nejlíp. Ale vsadili jsme na to, že to byla profesionální sportovkyně, hrála dva roky v Itálii volejbal – a vyplatilo se. Kateřina Kreuzová se vypracovala na pozici obchodní ředitelky. Pak následovala další teritoria – Španělsko a Francie. Když chcete zásobovat obchod celoročně, musíte zboží shánět po celé Evropě.
Proč se vytratila bulharská zelenina a ovoce?
Bulhaři nestačili požadavkům evropského trhu. Nesplňovali přísné normy, problémy měli s obaly, i když kvalitou produktů nebyli na štíru. Navíc se jim začala rozpadat celá ekonomika.
Co bylo dál?
Zpočátku jsme si vytvořili zázemí na Nákladovém nádraží Praha – Žižkov, kde byly pro uskladnění zeleniny a ovoce vhodné podmínky. Postupně jsme se začali víc věnovat obchodnímu řetězci Tesco, které dnes představuje 80 procent našeho obratu. Díky Tescu, jež na nás vytvářelo tlak, mělo velké nároky na kvalitu, audity, jsme se dostali na dnešní úroveň.
Ale obchodní řetězce nemívají nejlepší pověst. Vy s nimi vycházíte v dobrém?
S Tescem jsme navázali velmi úzkou spolupráci už od samého začátku. A Tesco nám udávalo směr. Už před lety tam požadovali, abychom jim dodávali kvalitní zboží z moderních skladů. Právě kvůli nim jsme si pořídili nové skladové prostory se zázemím. Chtěli, abychom z Podřipska dodávali místní zeleninu a ovoce, česnek, jablka a podobně – a to jsme udělali. Nasměrovali nás do providingu, takže dnes polovinu produktů máme od cizích firem. Italové, Španělé, Němci dodávají přímo do Tesca, ale jdou přes nás. Nemají tu vlastní zázemí, takže my jim zboží zpracováváme, balíme, kontrolujeme… Naše aktivity začínají směřovat i do Maďarska, myslíme na expanzi do Polska.
Co soudíte o tom, že se stáváme odpadním košem Evropy?
Mnoho let jsem osobně nakupoval v Itálii na různých mercatech, na obrovských trzích, které zásobují velkoobchody a řetězce po celé Evropě. Vím velmi dobře, že stejné jablko jde do Čech i jiných zemí. Nikdo neřeší, jestli je to zboží pro P&P do ČR, nebo pro Rewe do Německa, pro španělského zákazníka… Mohu si však vybrat detailně podle vkusu českého spotřebitele barvu. Vím, že chce Golden Delicius zelenější, zatímco jinde dávají přednost goldenům se žlutou slupkou a vyššímu obsahu cukru. Stejně je to s hroznovým vínem, které musí mít zelené a velké bobule, žluté doma neprodám. Za kvalitu ovoce a zeleniny ale vždy mohu dát ruku do ohně. Snad jen úroveň prodeje za zahraničím trochu pokulhává. Na druhou stranu se cena ovoce a zeleniny za dvacet let téměř nezměnila, kolísá jen podle toho, zda se urodilo, nebo ne.
za rozhovor poděkoval Pavel Kačer