Mírou všeho je člověk

Okázalost mu není vlastní. Na svou image zas tolik nehledí. Na to, aby byla jeho kancelář hitem designu budoucího tisíciletí, také ne. Podstatné je, aby firma kousek za Prahou šlapala jako hodinky, aby na trhu obstála, zaměstnanci pracovali svědomitě a věděli, že jejich vztah ke svěřeným úkolům bude oceněn po zásluze, čím budou lepší, tím lépe se budou mít. Princip, který není nutné komentovat. Ing. Josef Kubiš, předseda představenstva a ředitel společnosti AGRO Jesenice u Prahy se sídlem v Hodkovicích, má na běh světa svůj názor a ten nezmění. Není totiž důvod. Zkušenosti ukazují, že se vyplatí stát nohama na zemi, aniž by člověk musel nadávat na celý svět. Životním krédem je umět si poradit za všech okolností, protože nikdo jiný to za člověka stejně neudělá. Letos v dubnu byl oceněn titulem Manažer odvětví zemědělství v prestižní soutěži Manažer roku 2014 a ocitl se v top desítce slavných. Ne každému se to podaří.

Významné ocenění v soutěži Manažer roku 2014 udělené letos v dubnu na pražském Žofíně. Potěšilo vás?

Už jednou jsem byl mezi finalisty, to už je dávno, v roce 1997. Moc jsem o tom nepřemýšlel, byly jiné starosti a úkoly, snažil jsem se, aby prosperovala firma, ne o to, kdy a za co budu oceněn. Takže – léta jsem odolával, nechal jsem to plavat. Dnes jsem ve věku, kdy uvažuji o svém nástupci. A to není zas tak jednoduché. Ocenění si samozřejmě velice vážím, ne každému manažerovi se ho dostane, ale víte, jsou podstatnější věci, než abych toužil po slávě. Promiňte mi upřímnost – důležitější je, že jsme loni měli pěkné výsledky a že i letos i přes velké sucho a nedostatek krmení pro hospodářská zvířata si musíme umět poradit. Soutěže a společenská uznání, to jsou až druhotné záležitosti.

Vždycky zdůrazňujete, že k úspěchu patří lidé, zaměstnanci, tým kolem šéfa. Jak sháníte ty nejlepší v době, kdy každý manažer naříká, že nejsou svářeči, obchodníci, zedníci, kuchaři?

Ano, mírou všeho je člověk, to platí a platit bude. Naše výsledky jsou o tom, že se snažíme zaměstnancům vysvětlit, proč to či ono děláme. Musí znát a chápat souvislosti. Proč se na krávy nesmí křičet, jak ovlivňuje pohoda dojivost, jak závisí výnosy plodin na seřízení stroje. Už dávno jsem si uvědomil, že sami sebe musíme vychovávat a musíme se i přes nadmíru provozních starostí učit. A potřeba je umět se učit. Nic jiného nám nezbývá. I já jsem se musel naučit pracovat s počítačem přesto, že jsem potřeboval řešit úplně jiné záležitosti, sledovat nové věci a neustále se zdokonalovat je naší povinností. Člověka potěší, když vidí, jak spolupracovníci zvládají nové úkoly a jak roste jejich odborná úroveň.
Mít dobré zaměstnance není o tom je shánět a přeplácet, je to o jejich výchově. Ono někoho vyhodit proto, že nedělá, jak je potřeba, je strašně jednoduché, ale nikam to nevede. Daleko více se vyplácí si s člověkem, který něco opomíjí nebo fláká, sednout, vysvětlit mu, zopakovat, ukázat, že bude-li mít podnik úspěch, že z toho bude mít benefity i on. To jsme se u nás naučili, tato praxe se nám osvědčila. Nemáme tedy ani problémy s mladými. Když přijmeme nového pracovníka a on má snahu a není líný, tak ho práci naučíme. Jde to. Chce to trpělivost. A nemyslete si – i já se učím od zaměstnanců. Když to zjednoduším – oni vychovávají mne a já je. Příklad: dnes máme dojivost 11 500 litrů na krávu a rok. A u krav jsou ti samí lidé, jako bývali dříve, když výsledky byly ani ne poloviční. Co se změnilo? Lépe o zvířata pečují, absolvují školení, kde jim odborníci vysvětlují, proč se děje to, kdy mají udělat ono, jak to zvíře ovlivní.

To znamená, že organizujete i vzdělávání, platíte kurzy, přednášky?

Zemědělství je dnes velká věda, ale zároveň jednoduchá disciplína založená na zdravém sel­ském rozumu. Avšak i selský rozum potřebuje krmit novými informacemi. V zimě, kdy úsek rostlinné výroby zdánlivě nemá co dělat, organizujeme různé vzdělávací aktivity, chodí k nám přednášet například odborníci z univerzit a vysvětlují, proč se co musí udělat, aby… Říkám to hodně zjednodušeně, ale princip je jasný. Učíme se tedy stále. Podobné je to s úsekem živočišné výroby – zaměstnancům se snažím všípit, že kráva ve vemeni nese peníze. Proto se na ni nesmí křičet, nesmí se uhodit.

Mluví z vás zemědělec, který prošel ostrým provozem před rokem 1989 a dosud je víc v kravíně nebo na poli než v manažerském křesle…

Zažil jsem toho dost, a z papíru vám pšenice nevyroste. Nezatracuji mladé, kteří se u nás ledasčemus mohou naučit, nenadávám na ty starší, kteří mají sklon věci dělat po svém a některým novinkám se logicky brání. Jasné je jedno: dnes u nás je průměrný hrubý měsíční příjem 27 000 Kč. Lidem platíme životní pojištění ve výši 2000 Kč měsíčně, a to je docela pěkné, nemyslíte? Většina zaměstnanců bydlí v našich bytech, vlastníme jich 55, a nyní přestavujeme další nevyužívané prostory na garsonky. Zastávám názor, že když pro firmu lidi dělají, musím se já zase o ně postarat. „Původní Agro“ má 160 zaměstnanců, s dceřinkami je to kolem 230. I to je argument, který je dostatečně výmluvný.

Říká se, že práce s lidmi je zaklínadlo, že je to to nejhorší, co existuje…

Jak se to vezme. Já se k tomu stavím pragmaticky. Člověk si u nás vydělá, ale musí pracovat a musí být sám za sebe zodpovědný. Když potřebuje kuchařka v kuchyni volno mimo plán, musí si za sebe sjednat náhradu. Traktoristi mohou absolvovat v zimě kurzy sváření, aby měli další specializaci a firma je mohla využít i v čase, kdy není „jejich“ sezona. Sami si opravují stroje. A když si dávají do pořádku svoji mašinu, s níž budou pracovat na jaře a v létě, pak si to jistě neošidí a opraví si ji dobře. Také k nám v zimě jezdí přednášející z Mendelovy univerzity v Brně a jiných specializovaných pracovišť a komentují spousty zdánlivě všedních záležitostí. Používají ale zajímavá fakta, nejnovější poznatky výzkumů, vědy apod. Třeba jak snížit spotřebu PHM. To sice vědí všichni, ale… Jiní odborníci školí o tom, jak je významné být dobrým týmem a na příkladech ukazují, jaký přínos to má pro život firmy a jednotlivce. Dnes už nemůže kopat jen každý sám za sebe. Vše zejména technika a technologie jdou rychle kupředu a my to musíme vnímat. Nejen vedení, ale i dělnické profese. Mávnout nad tím rukou by byla velká chyba.

Máte rostlinnou i živočišnou výrobu, mrazírnu, bioplynovou stanici, kompostárnu, vlastní dopravu i prodej PHM. Co dál?

Vlastníme dnes jedinou českou mrazírnu, nikdo jiný na trhu už není. Naší specializací je hrášek. Také produkujeme mák. Jsme významným pěstitelem pšenice, znova začínáme s žitem, po němž je vyšší poptávka. Koupili jsme místní družstvo Dolní Břežany, máme majoritu v několika dalších firmách, jako je Galimpex nebo Zepos. Taková řešení považuji za přínosná.

Neuvažujete o výrobě uzenin, pečiva?

To už máme za sebou. Vrátili jsme se k tomu, co umíme nejlépe – klasickou zemědělskou výrobu. Měli jsme pekárnu, prodejny. Ukázalo se, že toto umějí jiní lépe. Začali jsme rozvíjet spíše marazírenství – v mražené výrobě budeme příští rok dělat 15 000 tun mraženého zboží, nejenom hrášku, ale i polotovarů. Zalistovaní jsme již téměř ve všech řetězcích, a to nejen jako dodavatel, který vyhledává zakázky, ale spíše jako partner, na něhož se někteří obchodníci sami obracejí o spolupráci.

Co dnes štve zemědělce nejvíce?

Nejsem z těch, kteří si jen stěžují. Vím, a dávno jsem se s tím smířil, že mi nikdo nepomůže, když se dostanu do maléru. Proto jsem se naučil spoléhat sám na sebe. Ale jedno mne nenechává klidným a hodně mě to zvedá ze židle. Nerozumný tlak na ekologii. Podivuhodných bio myšlenek se chopili lidé z měst, kteří vůbec nevědí, jak se žije na vesnici, jak se má pracovat s půdou! Oni nás chtějí poučovat o suchu, erozi, výnosech, zdravé výživě. Z toho, co je přirozené, dělají detektivku a jen rozdmychávají vášně. Sucho bývalo vždy a pršívalo také vždy. Výroba je pro ně dnes sprosté slovo, jenže: život je někde jinde, a to u zdravého, již jednou zmiňovaného selského rozumu. Dnes lidé akorát panikaří, místo aby dělali to, co je normální, aby se snažili, chápali, přemýšleli a pracovali, vážili si přírody. Oni si jí váží, ale tak, že jí spíš škodí.

Jak to myslíte?

Vezměte si biopotraviny. Vždyť je to nesmysl. Biozemědělství spíše ve svém důsledku škodí, než aby podporovalo harmonii přírody. Pěstování biopotravin vyžaduje na jednotku produkce 1,5 až 1,7krát více vkladů a energie, než je potřeba na produkci normálních konvenčních potravin. Je to již dokázáno a není to nic tajného. Nikdo také zatím nedokázal, že jsou biopotraviny zdravější. Někdy je tomu i naopak, třeba u reziduí neošetřených rostlin napadených houbovými chorobami. Nebo extenzivní výroba biomléka zatěžuje prostředí metanem daleko více než intenzivní výroba ve velkochovech. Největší prospěch z biopotravin mají jisté skupiny firem, a hlavně obchod ve vyšší marži, je to skrytý boj o dotace, je to zkrátka trend doby. Jde o zmanipulování mas a lidé se pak chovají jako zbaveni vlastního rozumu.

Navrátí se u nás zase úcta k půdě?

Přál bych si to, ale těžko říci. Nebo za hodně dlouho, bude to nezbytnost. Půda nás živí. Sedlákovi se vždy vyplácelo myslet v dlouhém horizontu. Dnes lidé neví, která bije. I politici myslí jen na sebe. Podle toho, jaký je ministr, tak se mění státní zemědělské priority. Jednou je to mléko, za dva roky maso, pak pšenice, potom řepka, do toho výstavba hal na nejkvalitnější půdě. A vznikají škody, které se dají napravit za staletí, dřív ne. Už jsem dost starý na to, abych si mohl dovolit ten luxus říkat pravdu. Proto také tvrdím, že biopotraviny životní prostředí poškozují více než výroba běžných potravin. A ještě k této diskuzi: Dnes je v ČR 12,5 procenta půdy v ekologickém režimu, ale vyprodukuje se na ní jen 0,5 procenta spotřeby potravin. O čem to svědčí? To ať si každý domyslí sám.

Jaký názor máte na soběstačnost zemí v produkci potravin?

Na to snad není třeba ani odpovídat. Každý stát by se měl starat o to, aby se pěstovalo a jedlo to, co je pro daný region historicky dané. Jakým plodinám a hospodářským zvířatům se tam daří, jaké potraviny jsou místní obyvatelé zvyklí po staletí konzumovat. Přece nebudu dovážet většinu potravin z Jižní Ameriky. Ano, pro obohacení jídelníčku, pro zpestření, proč ne? Banány, káva, jistě. Ale základ, jako je obilí, zelenina, ovoce, maso – to by vždy mělo odpovídat určitým tradicím a zvyklostem i uzpůsobení trávicích procesů místního člověka. Veřejnost je zmatená globalizační politikou, nátlakem zelených, a nejrůznějšími směry, které vedou jen a jen k zájmům finančním. Globalizaci si vymysleli silní a globalizace silným nahrává. To už víme.

Nezkusíte pěstovat konopí, len, stévii?

Projeví-li o to trh zájem, proč ne. Prvořadé je mít odběratele, který to koupí, pak můžete vyrábět. Ale to už ví také dnes každý. Na druhé straně – zastávám osvědčený názor: ševče, drž se svého kopyta. Děláme, k čemu máme vztah, co jsme se naučili a v čem jsme se vypracovali, čemu rozumíme. I nám desetiletí trvalo, než jsme vstřebali a posílili znalosti k chovu krav či prasat nebo pěstování obilí. Ono totiž jakmile někdo začne chytračit, je to začátek konce. A to není náš styl.

Naříkat si také není vaším stylem…

S nářky bych nic nesvedl. K ničemu nejsou. Každý si myslí, že je jeho business těžký. My také. Jenže to vám nepomůže. Vždy je potřeba přemýšlet, jak z toho ven, jak si pomoci, jak to udělat, aby bylo lépe, aby se problém dal řešit, i za cenu určitých ztrát. Plakat a utírat slzy? To není moje životní filozofie.

A vaše přání?

Je možná trochu obecné. Stát by měl být jeden velký celek, jedna rodina, zní to blbě, co? Jsme na sobě závislí, ať chceme, nebo ne. Platíme daně, ty by měly sloužit i k tomu, abychom za ně měli kvalitní státní aparát. Státní úředníci pořád vymýšlejí spousty nesmyslů, vymýšlejí nevymyslitelné, s životem to má pramálo společného. Stát by se tedy měl starat o lidi, o ty, co tady pracují a vytvářejí hodnoty, měl by je motivovat, měl by jít příkladem. Místo toho je to politikaření, snaha o rozkradení zbylého státního majetku a boj kdo z koho. To není dobré.
Navíc – proč pořád poklonkujeme před někým. Dříve to bylo před Východem, dnes před Západem. Naše přední zemědělské podniky v některých oblastech Západ už předběhly, dříve jsme se tam jezdili učit, dnes tam dost často nemáme co vidět.
Nechci se vytahovat, ale proč nemluvíme o tom, jaký skok jsme za posledních dvacet let u některých komodit udělali? To jinde v Evropě prostě neuvidíte. A jsme zase u toho: zdravý sel­ský rozum, přemýšlivost, poctivá práce,
potlačení sobectví, to jediné nám pomůže
mít se dobře.

rozhovor připravila Eva Brixi