Muž několika mozků? Člověk, který pokouší osud? Osobnost, která provokuje sebe sama na cestě otázek, čeho lze ještě dosáhnout? Dobrodruh? Neřízená střela? Nebo vyškolený odborník na svém místě a nadmíru zodpovědný občan? Nevím, co se hodí více. Možná by se jeho příběh, odvaha i schopnost nést rizika měly předkládat středoškolákům jako lék proti pohodlnosti a lenosti či jako inspirace k samostatnosti. Na scéně je prof. MUDr. Josef Vymazal, DSc., náměstek pro zdravotní péči Ministerstva zdravotnictví ČR, lékař Radiodiagnostického oddělení Nemocnice Na Homolce (na snímku).Jste náměstkem pro zdravotní péči Ministerstva zdravotnictví ČR. Váš život však nešel jen spirálou úspěchu. Kdy jste si vydělával jako řidič tramvaje?
Jako řidič tramvaje jsem si vydělával čtyři roky, a to v letech 1982–1986. Byla to pro mne veliká životní zkušenost, která mne mimo jiné učila pocitu zodpovědnosti. Dva vozy, které jsem obvykle řídil, vážily prázdné 32 tun, a k tomu připočtěte i 300 pasažérů. Nikdy jsem této zkušenosti nelitoval a velmi rád na tuto dobu vzpomínám. Nakonec slovo „minister“ znamená v latině „služebník“. Takže jsem vlastně jen vyměnil jednu službu lidem za jinou.
Ve svých 29 letech jste se vydal se dvěma kufry do země nevídaných možností, do USA. To jste už měl diplom v kapse. Jenže vám nebyl nic moc platný…
Do USA jsem se vydal s dvěma kufry, 200 dolary v kapse a obrovskou touhou se prosadit v jiné zemi. Vlastně jsem si tím plnil jeden ze svých dětských snů, a to žít dlouhodobě v cizině. Lékařský diplom mi byl platný, protože jsem mohl od prvého dne pracovat v lékařském výzkumu, a dokonce na jednom z nejprestižnějších výzkumných ústavů na světě. Nicméně abych mohl pracovat plně i s pacienty, tak jsem si musel dodělat všechny lékařské zkoušky znovu. Musím přiznat, že když jsem je všechny udělal napoprvé, byl jsem na sebe i trochu hrdý, ale také na Karlovu Univerzitu, která mi poskytla velmi kvalitní vzdělání.
Ještě nedávno jste působil jako primář Radiodiagnostického oddělení Nemocnice Na Homolce. Čím se toto centrum liší od jiných pracovišť u nás? Homolka je opředena nejrůznějšími mýty o tom, že je nej nej. Jak to vnímáte?
Nemocnice Na Homolce měla to štěstí, že se zde po revoluci sešla skupina lékařů a sester, kteří měli veliký entuziazmus, a k tomu se v té době stal ředitelem MUDr. Šubrt, který nemocnici vedl velmi osvíceným způsobem. Takže vzniklo unikátní kardiovaskulární a neurologicko-neurochirurgické centrum. To jsou také hlavní stěžejní programy nemocnice. V těchto oborech je snad Homolka stále „nej, nej…“. Jsou pochopitelně obory medicíny, které pro Homolku nejsou zásadní, například ortopedie či pediatrie. Jiné obory zde nejsou vůbec, třeba porodnice nebo plastická chirurgie.
K jakému životnímu poznání vás dosavadní zkušenosti dovedly? A jak byste to rád v nynější pozici zúročil?
Na tuto otázku mám vcelku jednoduchou odpověď: zůstat svůj, nebát se a nekrást, používat zdravý „selský“ rozum a kritické myšlení. I zažité „pravdy“ nemusí být správné. Vše je nutno ověřit vlastní zkušeností či rozumem. Nic nebrat jako „dogma“, že to tak zkrátka je. A toto vše se snažím aplikovat i ve své současné pozici.
Váží si Češi svého zdraví?
Dle mého názoru si Češi svého zdraví váží méně než některé jiné národy, ale možná více než národy jiné. Máme určitě hodně veliké rezervy v prevenci, ve zdravé výživě, ale také v následné péči. Vidím zde však jiný problém: jako člověk, který strávil část svého života mimo tuto zemi, mohu potvrdit, že Češi berou řadu věcí ze zdravotního systému jako samozřejmost. Mám na mysli například lékařské pohotovosti, včetně těch nemocničních, čekací doby na různá vyšetření apod. V řadě bohatších zemí je situace daleko složitější.
Kdy vám osobně bylo hodně úzko? Bojoval jste s nějakou zákeřnou nemocí?
Hodně úzko mi bylo v 25 letech, ale to bylo z důvodu ryze osobních. Mám na mysli něco, co bych nazval partnerským zklamáním. Vzpamatovával jsem se z toho řadu let. Vážné onemocnění jsem naštěstí nezažil. I když před deseti lety jsem měl na základě laboratorních výsledků podezření na zhoubný nádor, a to mi bylo také docela úzko. Než kontrolní vyšetření asi za měsíc prokázalo, že se naštěstí jednalo o neškodný zánět.
Vaše zájmy jsou rozmanité – hrajete na varhany, běháte maratony, máte mořské kapitánské zkoušky. Přidal byste k tomu ještě něco?
Můj otec a moje sestra výborně zpívali. Bohužel už nejsou mezi námi. Jejich talent jsem však nepodědil. A to mne po celý život trochu mrzí. Měl jsem ještě před pár lety myšlenku zkusit běhat ultra maratony, třeba tak do sta kilometrů. Ale nevím, zda je to ještě reálné. V současné době mám touhu se naučit hebrejsky. Můj prastrýc napsal učebnice 28 jazyků. Takže mám co dohánět.
ptala se Eva Brixi
www.mzcr.cz