Když se letos otvíral nový prodejní areál společnosti DOMANSKÝ s.r.o. v Praze na Černém Mostě, byla jsem mezi pozvanými. Potěšilo mne to, byla jsem prostě novinářsky zvědavá. Za okny se ten večer rozhostila únorová tma, uvnitř voněly jahody, dámské parfémy a šampus. Martin Domanský, majitel, na ten večer vzpomíná s lehkou ironií: ani jsem si to neužil, pořád jsem něco organizoval, připravoval, zařizoval. Myslím však, že i on moc dobře ví, co bylo podstatnější – že si to užili jiní. Jedni přišli pogratulovat k parádní stavbě na vynikajícím místě, jiní se rádi potkali navzájem, další třeba zašli pro inspiraci nebo nabrat energii, která tudy proudila ze zdola nahoru a obráceně, zleva doprava, křížem krážem. Žádný stres, pohoda, prostě úsměv, jsme rádi, že vás můžeme přivítat… Na některé otázky tehdy nezbyl čas:
Pamatujete se, jak jste si kdysi dělal řidičák? Bylo něco, co jste nemohl pochopit? A je dnes nějaký předpis, který také odporuje zdravému rozumu?
Tak to si pamatuji docela dobře. Řidičáku jsem dlouho odolával, dostal jsem ho až ve čtyřiadvaceti letech. Dělal jsem totiž u ČSAD a tak jsem měl režijní jízdné, využíval jsem hromadnou dopravu a auto mi nijak nechybělo. Jet někam autobusem, proč ne. Tehdy se taky tolik nespěchalo jako dnes, veřejná doprava stačila. Taky jsem tehdy bydlel u rodičů, nemusel jsem spoléhat jen sám na sebe. Řidičák jsem prostě dlouho vlastně nepotřeboval. No a dnes mám pět autosalonů!
Jestli bych ho dokázal dnes obhájit, to si nejsem vůbec jistý. Řídím na základě rutiny a snad mi papíry neseberou, když na sebe prozradím, že některé novoty v zákonech zas tak pečlivě nesleduji.
Když jsme byli s kolegy před lety v jisté zemi, kde se jezdí vlevo, najednou jsme stáli před otázkou, jestli se tam dává přednost zleva nebo zprava…
A co je proti zdravému rozumu? Osobně si myslím, že některá omezení rychlosti třeba pod 50 km jsou zbytečná, nemají logiku a připadá mi to, že jsou proto, aby se mohly vybírat pokuty za chyby motoristů. Buzerace, nic víc. V Praze je radarů hodně, nikde jinde v Evropě jsem takový počet neviděl.
Nezdá se vám, že auta jsou čím dál silnější, jezdíme rychleji a rychleji, ale běžně zkušený a trénovaný člověk není schopen takový provoz zvládnout? Vypadá to, že auta ovládají člověka, nikoli řidič je. Běžný účastník silničního provozu přece není závodník ani kaskadér…
Tomu rozumím. Sám mám ten pocit možného nezvládnutí stroje člověkem, když sednu na motorku. Motorky jsou dnes velmi silné a přesto, že k nim mám ten nejvřelejší vztah, nechtěl bych na takový stroj sednout v pětadvaceti letech, bez zkušeností. Auta i motocykly jsou hodně výkonné, až sebevražedně. Na druhé straně neskutečně vzrostla jejich bezpečnost. Máme airbagy, promyšlené konstrukce, zóny… Ale pochopil jsem, nač jste se chtěla zeptat. A svým způsobem souhlasím.
Co vaši pozornost za volantem upoutá – jste schopen se ohlédnout za krásnou slečnou?
No jasně! Nádherné ženy mne neskutečně rozptylují…
Jsem dost pozorný řidič, a to bez ohledu na předešlé tvrzení. Proplétat se mezi stovkami nepozorných chodců na Malostranském náměstí je pro mne vysilující. A tak to popojíždění po Praze mezi firmami raději měním za plynulejší jízdu okrajovými částmi, pokud je to možné, i když je to často o něco delší trasa. I hodně koncentrovaný řidič nikdy neví, co chodec udělá. A pak – auta nejsou zatím konstrukčně vybavena na dynamiku brzda plyn, auto není primárně určeno na popojíždění, ale na jízdu!
Kdy byste do auta nikdy nesedl? Třeba když máte horečku nebo jste ve stresu?
Určitě ne s alkoholem v krvi. Pití a volant, nemám to rád, ani ve svém okolí. Další prvek – stres, tak ten je nebezpečný. Ale umíme žít bez něj? Stres je naším denním společníkem. Je-li člověk nemocný, taky za volant moc nepatří, je to nezodpovědné vůči ostatním, i když připouštím, že někdy to jinak prostě nejde.
Rozčilují vás kolony na vozovce?
Jsou pro zlost, kradou vám čas i peníze… Vždycky, když musím popojíždět, ptám se sám sebe, kam mám vlastně prodávat auta, když na ně už silnice u nás nestačí. Mám určitou kvótu, kolik aut mám prodat, počty stoupají, ale silnic nepřibývá… Pokud vím, třeba v centru Tokia si můžete koupit auto tehdy, když prokážete, že pro ně máte parkovací místo. Na mých povinných 150 aut měsíčně, která musí k zákazníkům, no, nevím, jak by mi kdo odpověděl, jestli má kde parkovat, snad ještě ano. Ale v blízké budoucnosti?
Postavil jste nedávno nové sídlo firmy v Praze 9 na lukrativním místě. Máte k této lokalitě nějaký srdeční vztah? I první bašta vašeho neznámějšího koncesionářství bylo „na devítce“, v Kyjích, kde dál toto zázemí značky funguje…
V Praze 9 léta žiji, vyrůstal jsem tady, pamatuji se, když vlastně Černý Most ještě neexistoval a na planině se tu pásly kozy. Ale že bych měl zrovna devítku pod kůží, to bych lhal. Pronajal jsem si tu kdysi místo pro podnikání, dlouho jsem v Kyjích měl i sídlo své firmy, lokalitu mám přečtenou. Jsem rodák z periferie velkoměsta…
Vaše společnost je významným prodejcem značek Peugeot, Citroën, Hyundai, ojetých a předváděcích vozů. Jak se ubránit tomu, abyste některé z nich nefandil více či méně?
Je to hodně živé a nevyřešené. A je to i pochopitelné. Každý importér si hlídá své koncesionáře a dealery a jejich loajalitu. Na konferenci Citroën nemohu přijet v autě od Hyundaie. Správně bych měl mít pro služební účely tři vozy, Peugeot, Citroën, Hyundai, protože všechny tři prodávám. Je silná konkurence a velké třecí plochy. Výrobce PSA se snaží konkurenční boje mezi svým Citroenem a Peugeotem zmírnit, uklidnit. Vyrábí velmi podobné až identické zboží pro stejný trh.
Peugeot, s nímž jsem začínal, je moje srdeční záležitost. Nebojím se to říkat ani vedle loga dalších dvou značek, které zastupuji. Prostě je to tak. Citroën byla logická volba, k níž jsem se při rozšiřování nabídky rozhodl. Nechtěl jsem, aby mi utekl zákazník ke konkurenci. Na Hyundai jsem vsadil před sedmi lety, moje předtucha, že tahle korejská značka má budoucnost, se potvrdila. Jsou to velmi kvalitní auta za výborné ceny.
Ale v skrytu duše jsem si vždycky přál, aby moje příjmení bylo symbolem pro značku Peugeot. Aby se říkalo: Peugeot Domanský.
Po jakých autech roste poptávka?
Žádané jsou rodinné vozy s velkým úložným prostorem. Lidé potřebují převážet kola, kočárky, kajaky, když jede čtyřčlenná rodina na dovolenou, je to už přece jen něco zavazadel. My Češi jsme tak zvyklí. Navíc jsme pořád národem chatařů a chalupářů, stále musíme něco sem a tam přemisťovat, dříve na vozíku za autem, dnes by se vše mělo vejít do kufru nebo na střechu. Takže když uvedu příklady, je velká poptávka třeba po Peugeotu 5008 – úsporný velký rodinný vůz za dobré peníze, nebo iX 35 od Hyundaie je nádherné prostorné SUV s pohonem 4×4.
Také se zvyšuje zájem o levné a kvalitní vozy Hyundai.
Pořád ještě platí, že auto zvedá sebevědomí muže? Čím větší, tím větší?
Určitě. Má to jistou návaznost na sexualitu. Auto a sexualita patří k sobě, v jakém autě muž jezdí, často vypovídá o jeho, dejme tomu, pohledu na život. Vyjadřuje osobnost člověka, zejména to platí právě o mužích.
Nevím však, zda tak zcela přesně o mně. Já totiž jezdím čímkoli, nedělám z toho vědu. Váže se k tomu ale pár úsměvných příhod. Tím, že bydlím u Vltavy, tak abych nemusel jezdit daleko, pokud jsem se potřeboval přemístit na druhý břeh a objíždět, využíval jsem přívoz. Jedním autem jsem k němu přijel, zaparkoval, přesunul se přes vodu, a na druhém břehu jsem nasedl do jiného auta… Byla to svého času úspora nejen kilometrů, hlavně v ranním nadupaném provozu, každá minuta je cenná, nakonec i každý litr pohonných hmot. Teď už to sice nepraktikuji, ale bývaly doby, kdy mi tento systém hodně pomáhal. Protože tím jedním vozidlem jsem parkoval svým způsobem riskantně, kdykoli kdokoli mohl auto ukrást nebo zničit, tak jsem na to šel prakticky jako každý normální Čech. Koupil jsem si v bazaru ojetou 106 Peugeota asi za 15 000 korun, no a když to nešlo jinak, dorazil jsem v tomhle autě třeba i na důležité jednání. Podstané bylo, že jsem to stíhal… Mělo to však i stinnou stránku, z toho jsem si však nic nedělal. Často mne partneři ani nezaregistrovali, protože by nikoho ani ve snu nenapadlo, že bych mohl v takové šunce dorazit, když jsem známý koncesionář a prodej aut mne živí. Přehlédli mne, nebo si mysleli, že jsem velký šprýmař… Rád na to vzpomínám.
Sahají firmy dnes více k ojetinám?
Řekl bych, že ne. Objem prodaných ojetých automobilů se zvyšuje, ale pořizují si je spíš zákazníci nepodnikatelé. Firmě se vyplácí pořídit auto nové, aby mohla odečíst DPH, při ojetině to nelze. Navíc již pětiletá záruka má něco do sebe. Ceny aut šly za poslední roky dolů, čili pro firmy je to zajímavější zboží než v minulosti. A ještě – kvalitní ojetina je skoro stejně drahá jako levné nové auto. Takže pro firmy to zatím není zas tak výhodné.
Máte nějaký speciální program pro ženy-zákaznice?
Takový program má už samotný výrobce Peugeot. Produkuje velice líbivá auta s výrazným designem, a jak je známo, ženy na vnímání tvarů, barev, první dojem dají více než muži. Ti jdou víc po technické dokonalosti. Závidím často našim prodejcům, kteří auta prodávají – komunikují se spoustou žen. A ženy kupují srdcem.
Nová auta ženy často pořizují stále jako druhý automobil do rodiny, hodně jdou Peugeoty 208 i 308.
Ostatně – jaké procento tvoří z klientely?
Když pominu firemní klientelu, tak z běžných příchozích tvoří ženy polovinu zákazníků značky Peugeot. Přiznávám, je to dost. Z důvodů, které jsem uvedl, právě tuto značku ženy daleko více poptávají než značky jiné. To již o něčem zřetelně vypovídá. Peugeot má totiž velmi čitelný design, auta jsou na první pohled z jedné rodiny. Na silnici prostě Peugeota vždycky poznáte. Třeba podle lvích očí.
Co chystáte na léto? Bude to zvýšená aktivita v nabídce skútrů?
Historicky býval v České republice v létě pokles prodeje aut, to se nelíbilo výrobcům a importérům. Snažili se to zlomit akčními nabídkami. Dnes je situace jiná. Prodává se skoro stejně v zimě jako v létě, už to nejsou takové výkyvy. Samozřejmě však určité pobídky budou, třeba v souvislosti s modelem 2008, překvapení se chystají, prozradit ale nemohu.
Skútry – v uplynulých rocích to nebyla žádná sláva. Avšak s novou legislativou skútry u nás zažívají renezanci. Měsíčně jich prodáme několik v každém autosalonu.
Kvalitní skútr jen u značky Peugeot! Máte to na webu. Nebojíte se tak absolutního tvrzení?
Nebojím se. Jsou totiž mimořádně kvalitní. Samozřejmě i o dost dražší než asijské, ale skýtají vám jistotu – bez problémů na ně seženete náhradní díly, máme k nim autorizovaný servis, prostě se o vás standardně postaráme. Když budete potřebovat blinkr, nemusíte si půl roku dopisovat s někým, kdo je hodně daleko. Přijdete, osadíme, hotovo. Navíc Peugeot jde ve stopách tradice, skútry stejně jako auta mají nádherný design, jsou spolehlivé. Takže – nebojím se. Vím, o čem mluvím.
A co jízdní kola této značky? Neuvažoval jste?
Uvažoval, uvažoval. Nakonec jsem toho nechal. Jízdní kola Peugeot jsou špičková. Ale cenově nad hraničí českého trhu. Neprodávala by se. Přemýšlím spíše o elektrokolech pro starší generaci, pro nás, lenochy. Tady si myslím, že poptávka je a trh zatím nasycený není. A milovníci značky Peugeot rádi doplní svou výbavu i o tento dopravní prostředek. Ke zboží prostě musíte mít trh.
Rád rybaříte. O čem přemýšlíte, když v tichosti vyčkáváte, jestli štika zabere?
Odpověď souvisí s mojí prací. Na rybách přemýšlím o svých důležitých podnikatelských či osobních rozhodnutích. Třeba když je potřeba změnit řízení firmy, zda zřídit novou pozici za tím a oním účelem, jestli ještě něco postavit, nebo ne… Když jste v soukolí běžných starostí, nemáte možnost nadhledu, jste zaslepeni všedními provozními úkoly a neposuzujete věci objektivně, ale pod tlakem. Nemáte čas zjednodušovat, jít na kořen věci. A tak se snažím v prostředí krásné řeky dál hledat odpovědi na otázky, které musím vyřešit.
Je to až komické, ale mám takovou zvláštní zkušenost: pokud chci, aby se něco stalo, musím se rozhodnout ráno. Pak vím, že se rozhodnu správně. Večer či v noci je člověk unavený a jeho myšlenky jsou tím hodně zmámené.
Jste také modelář, kutil, se synem stále něco stavíte – je to zdroj nápadů a inspirace?
Kutil jsem, ale modelář je můj syn. Skloubil zábavu s prací a řídí si odnož mé firmy PROFIMODEL.CZ. Fandím mu, má úspěch a já vím, že to dělá dobře. Možná nějaké moje geny získal, něco třeba podvědomě odkoukal… A začalo to banálně – dal jsem mu kdysi rádiem řízený model auta. Dnes má velkoobchod, organizuje závody a ČR bude letos reprezentovat v Anglii na mistrovství světa rádiem řízených terénních modelů BUGGY 4WD.
Jeho aktivity mne naplňují, mám z toho radost. Že našel sám sebe, aniž bych mu pomáhal. Přesvědčil jsem se také, že umí počítat, že není jen snílek. Pro business je to důležité.
Nebál jste se někdy, že zkrachujete?
Já nevím. Vždycky jsem měl štěstí na lidi. Kolem personalistiky jsem se pořád točil, přijímal jsem do firmy každého sám. Znal jsem příběh každého, kdo u nás pracoval. Dnes mám 130 zaměstnanců, příběhy si už nestačím tolik pamatovat. Zato vím, že pro ně musím sehnat práci a musím pro ně mít na výplatu.
Ale k otázce – nějak jsem měl čich na lidi, kteří mi vždy pomáhali nezkrachovat, byli a jsou zdrojem své i mojí jistoty.
Také jsem se naučil stát rovnýma nohama na zemi. Ostře zaznamenávám, jak firmy okolo mne padají, i ty, kterých jsem si vážil, znal jejich majitele. Není to příjemné. Jsem v situaci, kdy můj zisk tvoří pouze 2 % z obratu. A pokud bych denně nepočítal příjmy a do detailu nehlídal hospodaření, nezjistil bych, co mohu a nemohu. Neměl bych přehled, jak jsem na tom. To by znamenalo krach. Znova opakuji – když vidím, jak se zavírají firmy slavných jmen, běhá mi z toho mráz po zádech. Marže je tenký led a nic dnes neznamená. Marže z prodeje nových aut skoro zanikla, nepokryje náklady, profity se přesunuly: profit máte z toho, když splníte kvalitu a objem prodeje… Pokud splním, tak dostanu od importérů finanční bonusy.
A oč se tedy opírá vaše životní filozofie?
Do businessu patří tvrdá čísla, ale musí tam být i něco jiného – čich, instinkt, odvaha. Vytušit, kam se vydat.
Filozofie života – vždy jsem toužil být malá rodinná firma. Jenže dnes, když nerostete, tak zaniknete. Je to neúprosné. Dostali jsme se na výsluní jen tím, že jsme rostli. A tím, že jsem měl štěstí na lidi. Moji ředitelé mají jasné cíle, vědí, co mají dělat. Tedy práce se jim daří a já z toho mám radost. Díky zkušenostem za ta dvě desetiletí podnikání si umím vyhodnotit pravdu.
A sázím ještě na jedno – emoce. Jsou v podnikání důležité. Hlavně smích. Když se zaměstnanci smějí a jsou veselí, znamená to, že se nám daří. Když vcházím do autosalonu a vidím, že je tam pohoda, že se lidi usmívají, jsem šťastný. Smích je totéž, co cíl.
ptala se Eva Brixi
INZERCE
