Už dávno znám Jana Wiesnera jako člověka, který když může, pomůže. Nikdy se nesnažil dělat vědu z hloupostí, ale naopak řešit jednoduše, co se řešit mělo, naslouchat lidem a šířit optimizmus. Výjimečně se mračí, raději se směje. Nevím, kde v sobě bere tolik energie na činorodost, kterou by mu mohl závidět leckterý student nebo vrcholový sportovec. Jeho houževnatost vyvěrá patrně z úkolů, které si před sebe neustále klade. Bez práce by se asi zbláznil. Baví ho žít, má stále pro co.
Síň slávy České manažerské asociace uvítala v dubnu u příležitosti 20. výročí soutěže Manažer roku několik dalších osobností. Byl mezi nimi i Jan Wiesner, ještě donedávna významný reprezentant výrobního družstevnictví u nás i v Evropě, muž, který zastává nejednu pozici, jejímž prostřednictvím se snaží prosazovat lepší podmínky k podnikání u nás. Dnes vystupuje jako šéf Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR a také působí jako viceprezident Hospodářské komory ČR a člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy ČR. A jak jinak, za léta věnovaná družstevnictví je rovněž čestným předsedou SČMVD.
Kdysi jsme spolu psali první články o etice podnikání. Má smysl v tom pokračovat, když není dnes nikomu nic svaté?
No, skoro jsem zaváhal. Ale ano, má to smysl, je to naopak nutné. Morální kredit spousty lidí jde do háje, a tak tím spíš by se etika měla připomínat. Doba je neuvěřitelně složitá, zbytečně složitá, všichni jsme nějak znejistěli, občané a stejně tak firmy. Hospodářská kriminalita a korupce jsou na denním pořádku, není to normální. Jednou ale zas musí nadejít doba, kdy bude platit slovo gentlemana a smlouvy se budou uzavírat i stiskem ruky a ústně. Co kdo řekne, za tím si bude stát. Ta divočina, v níž se ti poctiví dnes topí, nemůže už trvat dlouho, je to neúnosné. Musí přijít úcta k hodnotám, pravdě, dobrým příkladům. Často se diskutují vztahy, kdo komu a co udělal, místo toho, aby se řešila podstata problémů, které nás trápí. Cestu z toho však musíme hledat sami a věřit, že najdeme.
Celou svoji profesní dráhu jste se snažil prosazovat zlepšení podnikatelského prostředí v naší zemi, i v dobách před Sametovou revolucí jste zaváděl do praxe demokratické principy družstevního podnikání. Co z toho vzešlo?
Snad pocit, že jsem vždy udělal, co bylo v mých silách. To platí stále. Ale ne vše se podařilo. Vedl jsem týmy, snažili jsme se pečlivě připomínkovat zákony, ať šlo o zásadní, či drobnější změny. Podpora podnikání je v ČR stále nízká a firmy to mají pořád velmi těžké. Zbytečně. Byrokracie je stále nadmíru, bere to čas i odhodlání. Místo toho, aby se firmy věnovaly shánění zakázek, mohly pružně nabírat zaměstnance, tak dělají podružnosti a zabývají se nesmyslnými záležitostmi.
Ale nerad bych opakoval, co všichni víme. Snažil jsem se prosazovat vstřícnější zaměstnávání zdravotně postižených, budování chráněných dílen. Usiloval jsem o to, aby družstevnictví mělo odpovídající váhu, aby se z něj čerpaly podněty, do života se zaváděly principy, které léta prověřila. Dala by se vyjmenovat řada příkladů.
Systematicky se snažíme za konfederaci vystupovat v tripartitě tak, aby vláda pochopila, co trápí podnikatele. Mám však pocit, že nás stále nebere vážně a že si pak rozhodne bez ohledu na připomínky. Na otázku, co z toho všeho snažení vzešlo, není jednoduchá odpověď. Stále doufám, že prostor pro to, aby se iniciativy konfederace zúročily, existuje.
Firmám by pomohlo, kdyby některá ministerstva a úřady pořádně spolupracovaly. Chybí koordinace, ale to je stará písnička.
V jakém oboru byste podnikal s dnešními zkušenostmi?
To tedy netuším! Mnozí o mně ví, že bydlím v lese, na hájence a že mám k lesu ten nejlepší vztah. Možná by to bylo něco, co souvisí s lesnictvím, služby s tím spojené. Dřevařství, pila, cestovní ruch. Zejména cestovní ruch je třeba hodně rozvíjet, je mnoho zatím nevyužitých příležitostí. Předpokládám, že výroba se v ČR bude proměňovat v souvislosti s globalizací, zboží bude nadmíru. Služby čeká u nás ještě rozmach, a co bude potom, těžko předvídat.
Jaká lidská vlastnost vás dokáže rozzuřit?
Nespolehlivost a lenost. Taky škarohlídství. Nejhůř se dělá s lidmi, kteří všechno negují a jen vymýšlejí, proč co nejde. Mám rád lidi pozitivní, kteří rádi přemýšlejí o tom, jak co zvládnout. Osobně mě vždy bavilo řešit takové věci, které jsou obtížné. Sám sobě jsem vždy chtěl dokázat, že se to zvládne, rád jsem dával dohromady kolektiv lidí, kteří přemýšlejí dopředu, jsou ambiciózní, odvážní. Mám totiž rád, když se věci hýbou kupředu. Naříkat, že to neumíme – to není nic pro mne.
Nezdá se vám, že se dnes lidé málo smějí?
Také bych řekl, je to tak. Jako by se všichni uzavírali do sebe více než v minulosti. Nekomunikují, nebaví se spolu, nedokáží si k sobě najít cestu. A nesmějí se.
Jenže vše se nedá probrat mailem, smskami. Osobní kontakt například v obchodním jednání je nenahraditelný. Schůzka, kde mezi jednáním při vhodné příležitosti padne vtip, jeden řekne to, druhý zareaguje – dobrá nálada a pohoda se nenahradí ani výborným obědem nebo parádně vychytanou smlouvou. Lidé se spolu musí setkávat, musí spolu mluvit, hledat společné zájmy. V době technických vymožeností je to snad důležitější než kdykoli jindy.
Co dělá muže mužem? Slovo, nebo čin?
To jsou dnes otázky… Myslím, že slovo i čin. Všechno se nedá okecat a o skutcích se musí mluvit, aby byly vidět.
ptala se Eva Brixi
INZERCE
