Tomáš
Kozák je osobnost. Pěknej chlap. Nepřehlédnete ho. Také podnikatel. Stavitel. Literatura je možná jeho osudovou náhodou na křižovatkách míjení. Tomáš Kozák napsal knihy. Chtěl by napsat další. O tom, kdo je, se nesvěřuje. Ale když se ptáte, názor řekne. Slova váží, někdy také ne, může si to dovolit. Kudy vedou jeho myšlenky, to nevím. I když? Čtěte se mnou:
Pro mne je černou skříňkou Jantarová komnata, o které píši již dlouho. To je pro mne literatura, i když doposud nevydaná, ve které jsem se zabydlel. Spousta lidí po komnatě doposud usilovně pátrá po lesích s různými detektory, mně stačí prohledávat staré listiny nebo literaturu faktu a fabulovat.
Říká se, že k psaní se odváží jen ti, kteří mají přeplněné srdce. Je to tak?
Myslím, že srdce pouze pohání kardiovaskulární systém, netřeba mu přisuzovat citově či jinak emotivně laděné funkce. Psaní byla dříve otázka drzosti nebo odvahy jít s vlastní kůží na trh. Dnes je to velká obava, když už si čtenář knihu koupí, zda-li ji dočte do konce, (teď nemluvím o sobě), byť je sebelepší. Lidé nejsou trpěliví číst knihy, chtějí mít rychlou informaci pomocí internetu. Zpravodajství válcuje krásnou literaturu.
Z druhé strany – máte čas číst? A co vlastně? Podle jakého klíče vybíráte?
S přibývajícím věkem čtu pouze knihy ze své knihovny, vždy mě mile překvapí, i když poněkolikáté. Nových autorů mi připadá, že je víc než nových knih, neorientuji se, proto chodím po ubývajících antikvariátech. Tam většinou nevykoupí žádný úplný propadák.
Čím dál víc se diskutuje o tom, co dnes vlastně umění je a co není, platí to i pro literaturu. Máme vztah k Erbenovi, Jiráskovi, Němcové, roste obdiv k současným autorům, i když jich přibývá geometrickou řadou. Podle čeho vy usoudíte, „že je někdo nebo něco“ tím pravým, dobrým, nejlepším?
Každý z nás má svůj svět umění, který je vymezen schopností jedince vnímat okolí, vytvářet si názor a nepochybně i umělce respektovat. Je to intimní záležitost každého z nás. Pravý umělec nemusí být vždy dobrý, nebo dokonce nejlepší. Měl by ale být vždy řemeslný, a hlavně konzistentní. A to je záruka, že to „něco“, co vytváří, je dobré. Nedávno jsem byl na výstavě obrazů Tomáše Bíma, krásný příklad dělníka umění, jakých určitě bohužel nebude přibývat geometrickou řadou. Po Babičce bych znovu nesáhl, ale s Němcovou bych si kafe dal. Jirásek s Erbenem by mě stoprocentně nudili.
otázky poslala Eva Brixi
Obrazce
Někdy v noci, když do pokoje neproniká ani trocha měsíčního svitu, kreslím z postele na zeď baterkou všelijaké obrazce. Kužel světla je úzký, mohu proto vykreslovat každičký detail.
Většinou kreslím květiny, stromy, zvířata v běhu nebo rozhoupané lodě na moři. Dost taky kreslím, možná nejvíc, kosočtverce.
Obrázky jsou krásné, černobílé, ale dlouho nevydrží. Pět, deset minut se na ně dívám a pak zmizí. Moc nechápu kam, snad sublimují nebo se vpijí, aby je za miliony let pod vrstvou omítek v němém úžasu objevili archeologové.
úryvek z knihy Tomáše Kozáka Sputnik a my, kterou vydalo nakladatelství PLOT a ilustroval akademik Josef Mareš