To bylo tak – když nám malířka a ilustrátorka Věra Krumphanzlová odpovídala na anketní otázku do prvního čísla Fresh Time, na téma jak si představuje imponujícího muže, podpořila svá slova kresbičkou. Když jsme to s kolegy uviděli, nejen že jsme radostně zaječeli: To je ono!!!, ale jednohlasně jsme posléze vykřikli: Jéžiš, to je přece Václav! Maje na mysli externího spolupracovníka naší redakce. Proč stylizace ideálního chlapa vyústila málem v portrét našeho kolegy, to věru (Věru) netuším.
Ovšem: netrvalo dlouho a s paní Věrou jsme začali chystat rozhovor na téma kresba, ilustrace a firemní kultura. V ten den se shodou všech okolností náš kolega Václav probíral svým archivem, kde objevil dva obrázky, kresby-originály, světe drž se, od paní Věry. Pejsek a kočička s věnováním václavovým dětem Aničce a Tomáškovi. Málem zapo
menuté poklady, které se jednou budou dražit za hromadu peněz, z dávné akce umělců pro pražské děti.
No řekněte sami – existují náhody? Určitě ne.
Proto má slovo akademická malířka Věra Krumphanzlová:
Jste známá ilustrátorka a malířka, podepsala jste se na grafické tváři několika časopisů, ilustrovala hodně knížek pro děti, učebnice, byla jste u řady aktivit, které povznesly význam kresby a ilustrace v české kultuře. Nemáte pocit, že kresba jako svébytná forma umění využívaná hojně v praktickém životě ustoupila v posledních 20 letech do pozadí, na rozdíl například od fotografie?
Kresba je skutečně v menšině oproti fotografii – v časopisech, knižní produkci i nakonec v komerční sféře. Jsme ve věku digitalizace a tam patří logicky především fotografie, video, film. Kresba/ilustrace je pracná, trvá podstatně delší čas než klik digitálním fotoaparátem. A bohužel nejen kresba/ilustrace by měla být chráněným druhem, tak samozřejmě i dobrá uměleck
á fotografie. Protože ne každý, kdo vlastní tu magickou krabičku, která zastaví okamžik navždy, je opravdu dobrý fotograf a umí vidět. Ale abych si nestýskala, dobrých ilustrátorů máme u nás ještě pořád dost a doba renezance ilustrace určitě zas přijde.
Asi nejen vám to je líto, že námi hodnotná kresba v roli užitného umění neprolíná tolik, jak by si zasloužila…
Po roce 1989 k nám doslova razantně vtrhly americké kreslené seriály a všichni jich byli lačni. Kresby, velmi často nepovedené, zaplavily všechny časopisy, hlavně, bohužel, i ty pro děti. V té době ještě dobře fungoval Klub ilustrátorů při Unii výtvarných umělců. A v té době, teď z odstupem času a naprosto úsměvně, jsme chtěli stávkovat proti nastupujícímu kýči, v čele té myšlenky stál tehdy Radek Pilař… moc se nám to nepovedlo.
Domnívám se, že noviny, časopisy, webové stránky, tištěné propagační materiály firem si o kresbu přímo říkají, ale chybí impulz k rozhýbání trhu.
Nevím, jaký by to měl být impulz, ale je fakt, že webové stránky jsou studené a velmi často jsou si podobné, totéž reklamy, časopisy – není tam opravdu nějaký provokativní nápad a možná, že by to zrovna mohla zvládnout dobrá kresba.
Není to v tom, že „grafikem“ je dnes doslova každý, pokud se naučí pracovat s příslušným programem v počítači? Aniž respektuje určitá pravidla hry, principy, zkušenosti odborníků? Na druhé straně úspěch často dnes vzniká z toho, že jdu schválně proti proudu a dělám věci jinak…
A jsme zas na začátku, digitalizujeme, necháme se vést schématy, nemáme čas, nemyslíme samostatně, máme přeci na to program…
Dříve se dělala grafická úprava pomocí cicerometru, grafik znal pojmy, co je co a jak je velký např. nonparel, a uměl spočítat do písmenka celý text, aby byl zajímavě vysázený a měl i správné typografické náležitosti, jako rozpálení písma, kompozici stránky… no a toto nyní dělá počítač. A od počítače nemůžeme chtít, aby ho zajímalo, zda budou v textu díry… Jsme prostě naprogramovaní, nikomu to nevadí, zvykli jsme si. A tak je to i s ilustrací.
Také přetrvává názor, že kresba je drahá, předražená, a že autoři jsou příliš svébytní a tvrdohlaví. Co vy na to?
Nevím, s tím nemám zkušenosti, naopak honoráře za ilustrace jsou někdy i pod hodnotou špatné fotografie i lidskou obchodní důstojnost, bohužel. Svébytnost a tvrdohlavost je ale velmi kladná vlastnost, a to hlavně v umění. Ale pokud je to myšleno tak, že jsou autoři neústupní a že se s nimi nedá spolupracovat, pak je to spíš vina nakladatele, zadavatele, že si neuměl vybrat. Vždy jde o dialog, tak jako v jiných vztazích, jinak to nemůže nikdy dobře fungovat.
Na druhé straně získat konkurenční výhodu tím, že mám vkusné, vtipné propagační letáky, inzeráty, kalendáře, záložky nebo faktury – to přece firmám musí stát za to.
Některé už na to přicházejí, nedávno jsem dělala kreslené vizitky, faktury a dopisnice jedné nejmenované firmě.
S čím vším může grafik, malíř, ilustrátor firmě pomoci?
Svým osobitým pohledem, nápadem, výtvarným projevem, právě tou svébytností a tvrdohlavostí v dialogu.
Proč volí většina společností konzervativní a nejlevnější postupy?
Myslím, že z lenosti podívat se za svůj plot.
Firma však může své jméno okořenit i jinak – vztahem k umění. Vyzdobit interiéry sídla obrazy současníka – výtvarníka, vždyť umění patří hlavně do života, nejen do galerií, muzeí, na hrady a zámky. Ale také do ordinací, kanceláří, nebála bych se ani hal továren, předváděcích center…
Ano, mnohé firmy již na to vsadily, nakupují do svých sbírek dobré umění.
Mohu jmenovat například PRE, která ode mne nedávno zakoupila dva obrazy, společnost Bohemia Sekt, která mi uspořádala luxusní výstavu ve svém sídle…
V současné době vystavuji rozměrnější obrazy ve firmě BMW v Brně a v Corsu 2 v Praze. Výstavy jsou velkorysé, a hlavně jsou prezentovány galerií, která mne odpovídajícím způsobem zastupuje s pronájmy obrazů na určitou dobu. Čili je to pro mne jistý finanční přínos za to, že svými pracemi zdobím luxusní prostory. Samozřejmě obrazy jsou i prodejné a mne vždy potěší, když najdou seriózního kupce.
Otázku jsem položila záměrně: jste akademickou malířkou, hojně vystavujete, podílíte se průběžně na zajímavých projektech, před lety jste pomáhala rozhýbat Chodovskou tvrz v Praze. Vaše obrazy nejsou neznámé, ba naopak.
Na Chodovskou tvrz v Praze jsem přišla v době, kdy nikoho nezajímala a nikdo v jejích krásných prostorách neměl zájem ani vystavovat. Zastavil se tam čas a lenošilo se tam. Začala jsem vymýšlet projekty, shánět peníze na úpravu parku, závěsné zařízení, opravy… Oslovila jsem kamarády, aby tam vystavovali, založila jsem prodejní galerii, zaangažovala jsem odborné kustodky, na výstavy tam lidé stáli fronty, park dodnes zdobí sousoší…
Velmi mne bavily nemnohé další projekty týkající se dětí, knižní kultury, školství.
Teď chci hlavně malovat, neodbytně mne líbají Múzy a já skoro nestačím jejich polibky realizovat.
Budete oponovat, když si dovolím tvrdit, že business není jen o penězích, ale může to být i zábava, hra, jiná cesta než jen tabulky, grafy, závěrky?
Ne to nebudu, protože business nikdy dobře neskončí, pokud to není zábava, hra a jiná cesta než jen myslet na to, co nám to, hlavně hodně rychle, vynese. Myslím, že vše, co děláme, máme dělat naplno s tím vědomím, že to chceme opravdu dělat, a dokonce nás to bude i bavit. Jinak marníme čas, tabulky, grafy a závěrky nám ho nevynahradí, on totiž čas strašně rychle plyne.
Kdy a kde si budeme moci vaše obrazy zase prohlédnout?
Nyní se připravuji na dvě letošní velké samostatné výstavy. V květnu ve Vrtbovské zahradě v Praze a v září v Městské galerii v Týně nad Vltavou. Potěší mne, pokud budete mít chviličku a vypravíte se tam.
otázky připravila Eva Brixi
foto Věry Krumphanzlové Václav Michálek – fotoatelier Kostelec
ilustrace jsou ukázky z prací Věry Krumphanzlové
INZERCE
